Malé ohlédnutí za letošními Vary

Kultura - 28. 7. 2008 - I letos jsme mohli na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary vidět spoustu ruských filmů, které většinou představili a po projekci o nich s diváky besedovali sami tvůrci. Ruská kolekce si letos vedla u festivalových porot velmi dobře a hned několik snímků si z lázeňského města odvezlo cenu.

V hlavní soutěži reprezentoval Rusko film Alexeje Učitěle Zajatec (Plennik, 2008). Jde o příběh dvou ruských vojáků v Čečensku, kteří mají přivést zajatce, který vyvede jejich skupinu z obklíčené soutěsky. Podaří se jim lapit mladého patnáctiletého Džamila a v nehostinných podmínkách horského kraje absolvují cestu ke svým. Jeden z vojáků se s Džamilem začne pomalu sbližovat a získá si jeho důvěru. Stačí, že se k zajatci chová lidsky, neponižuje ho a rozmlouvá s ním. Žádné zbytečné násilí a hrubosti, a to i poté, co oba vojáci v úkrytu pozorují, jak krutě zacházejí Čečenci s jejich kamarádem, zajatým ruským vojákem (kterého nakonec zabijí).

Někomu film připadl jako čistá propaganda ve stylu „podívejte se, jak se ti naši hoši pěkně chovají k místním a jak se místní škaredě chovají k našim”, ale z toho bych tvůrce asi neobviňovala. Problém spatřuji spíše v naprosto nevydařené finální a zásadní scéně! Trojice se ukrývá v houští, u kterého se zrovna zastavily dvě skupiny čečenských povstalců. Je to napínavé, jsou tak blízko! Kladný hrdina zacpe Džamilovi ústa, aby nekřičel, ten s sebou začne zmítat, možná chce křičet, možná jen nemůže dýchat, a tak ho voják zadusí. Výborný závěr, okamžitě si vzpomeneme třeba na film Sorok pervyj Grigorije Čuchraje („rudá” vojačka pečuje o zraněného zajatého bělogvardějce, zahoří mezi nimi láska, ovšem bělogvardějec se v závěru rozběhne ke svým a ona ho, plačíc, zastřelí), tragédie je nevyhnutelná a naprosto pochopitelná. Jenomže... Režisér celou dobu film vypráví velmi civilně, autenticky, a v této klíčové scéně jako by se nemohl rozhodnout: natočit ji ve stejném duchu nebo ji udělat filmově atraktivnější (dramatické a prověřené záběrování plné pohledů a protipohledů, smyčce jedou naplno...). Bohužel zvolil cestu středem, od každého trochu. Takto natočená scéna pak ale vůbec nefunguje, rozuměj: nevyvolává žádné emoce, nemá v sobě tolik napětí, kolik nabízí, a nevyvolává potřebnou katarzi. Celý film tedy proběhne a nic, žádný vrchol. A to je škoda, protože samotný příběh je silný a debutující mladí herci dobří. O to více mě překvapilo rozhodnutí poroty, která Alexeji Učitělovi udělila cenu za nejlepší režii!

Dalším oceněným režisérem, který v Karlových Varech přebíral cenu, byl Sergej Dvorcevoj. Jeho první celovečerní hraný film Tulipán (Tulpan, 2008) zvítězil v soutěžní sekci Na východ od Západu, která se zaměřuje právě na filmy z bývalé východní Evropy.

Tulpan vypráví o jedné kazašské rodině, žijící ve stepi v jurtě. Mladý hrdina, námořník Asa, žije se sestrou, jejím manželem a jejich dětmi tradičním kočovným životem, ale rád by se osamostatnil. Aby mu však šéf přidělil stádo ovcí, musí se mladík nejprve oženit. A široko daleko jediná dívka na vdávání (jménem Tulpan) ho odmítne kvůli jeho odstávajícím uším. Stupňují se také neshody se švagrem a mladík váhá, zda by neměl odejít pryč, do města, na moře, nebo dál doufat ve splnění svého snu – mít ženu, svou jurtu a vlastní stádo ovcí.

Při sledování tohoto filmu si nešlo nevzpomenout na Michalkovovu Urgu (ta se ovšem odehrávala v Mongolsku). Kombinace vtipného, jednoduchého, ale o to silnějšího příběhu s drsným exotickým prostředí kazašské stepi. Před projekcí režisér speciálně zmínil skutečnost, že v postprodukci nepoužili žádné triky, a tuto poznámku divák pochopí, jakmile se na plátně objevilo první vzdušné tornádo ženoucí se stepí, blesk na nebi a další přírodní rozmanitosti.

Velmi pozitivní reakce vyvolal i zatím poslední film Nikity Michalkova, svérázný remake Dvanácti rozhněvaných mužů Sidneyho Lumeta 12 (2007), který sice nesoutěžil v žádné sekci, ale tolik nadchl festivalové diváky (a upřímně rozplakal některé novináře Festivalového deníku), že mu svým hlasováním přidělili Diváckou cenu deníku Právo. Ano, film je vskutku brilantně natočen, herci jsou výborní, je to drama se vším všudy, ale... Jako by těm upřímně plačícím novinářům unikla závěrečná pointa filmu. Ta totiž nespočívá jen v tom, že chlapec je nevinný. V okamžiku, kdy americká předloha končí, se v ruské verzi odehraje zásadní scéna s velmi zvláštním výkladem a pojetím svobody. Chlapec je sice nevinný, ale stejně mu bude lépe ve vězení, protože tam my už ho ochráníme, tam se o něj postaráme. Dodejme jen, že chlapec je čečenské národnosti, hlavní porotce (hraje ho sám režisér) je bývalý důstojník FSB a... pomalu k nám proniká závan oficiální státní ideologie a rýsuje se obrázek svérázného ruského pojetí demokracie.

Film 12 byl zakoupen i do české distribuce a navzdory předchozím řádkům ho velmi doporučuji. Jen doufám, že na rozdíl od diváků a novinářů zaznamenáte vedle brilantní režie a strhujícího dramatu také onu problematickou stránku filmu. Podrobnější recenzi na tento film si můžete přečíst zde.

Mořskou vílu (Rusalka) režisérky Anny Melikjanové jsem bohužel nestihla, ale skvělé reference z festivalů v Berlíně, Soči, Sofii nebo v Sundance či nadšení jedné festivalové dramaturgyně slibovalo mnoho. Z projekce pak ale vyšla naprosto zdrcená a tím „neuměle natočeným kýčem” znechucená velká filmová fanynka, s jejímž hodnocením se většinou stoprocentně shodnu, a co teď? Už si nemusím rvát vlasy, že jsem film neviděla? Do toho ovšem přišla zpráva, že Mořská víla získala na festivalu nestatutární cenu Nezávislá kamera...

Nejvíce mě ale mrzí, že jsem neviděla ruský film Rokle (Jar). Snímek soutěžící v sekci Na východ od Západu mě svým popiskem v katalogu zprvu nijak nenadchl, ale pak jsem si naštěstí vzpomněla, odkud znám jméno režisérky! Marina Razbežkinová mě totiž před lety ohromila svým prvním hraným filmem (původně je dokumentaristka) Vremja žatvy (Čas sklizně, 2004), který se tehdy s úspěchem promítal i v Karlových Varech. Příběh mladé kombajnistky, která za nejvíce zoraných polí získá putovní vlajku, kterou ale naneštěstí prožerou myši, takže kombajnistka musí i nadále kombajnovat ostošest, aby i příští rok zvítězila a nemusela vracet děravou vlajku – děj se odehrává ve 30. letech, snadno by mohla být obviněna ze znevažování revoluce a zneuctění jejích symbolů. Ve filmu se téměř nemluví, každá scéna je inscenována jako němá groteska, nejlépe v jednom záběru, a vše korunuje velmi jemná téměř impresionistická kamera.

Rokle sice žádnou cenu nezískala, ale v kuloárech se mi podařilo pobláznit dramaturgy jiných festivalů, a tak film uvidí (na rozdíl ode mě) diváci například na festivalu ve švédském Göteborgu.

Autorka je filmová režisérka.

Marta Nováková.

Vytisknout článek