Velkorozpočtové duchovno

Kultura - 1. 6. 2008 - Již několikrát jsem se na stránkách serveru RuskoDnes.cz zmiňovala o mladé generaci ruských režisérů (Zvjagincev, Popogrebskij, Chlebnikov, Vyrypajev), jejichž tvorba obsahově či formálně vybočuje ze současné mainstreamové ruské produkce a zaslouženě slaví úspěchy na mezinárodních festivalech.

To Pavel Lungin (1949) je ostřílený filmový veterán, který natočil řadu filmů (za zmínku stojí například i v České televizi odvysílané debutové Taxi blues /1990/, které získalo cenu za režii na festivalu v Cannes). Jeho zatím poslední film Ostrov putoval po festivalech spolu s dalšími ruskými filmy (Euforie, Volný styl, Prosté věci) výše zmiňovaných mladých režisérů, a tak jsem si ho spojovala s něčím výjimečným, rozpomínala se na Zvjagincevův Návrat a marně jsem Ostrov pronásledovala na různých projekcích. Až se ke mně dostalo pirátské (jak jinak, bohužel) DVD. Nuže, nejprve v krátkosti děj filmu:

V roce 1942 je mladý námořník, který na moři sloužil v kotelně, přinucen fašisty zastřelit svého kapitána, aby si tím zachránil svůj život. O 35 let později potkáváme našeho hrdinu kdesi na severu, v bohem zapomenutém klášteře, kde opět kotelničí a k tomu ještě léčí lidi. A celou tu dobu ho tíží jeho strašlivý hřích – zabil člověka. Jednoho dne připluje z pevniny loď se starým admirálem a jeho nemocnou dcerou. Tu vyléčí tím, že z ní vyžene všechny běsy. Ale kdoví proč ho to táhne ke starému admirálovi. Svěří se mu se svým hříchem a hle, z admirála se vyklube onen „zabitý” kapitán, který mu ovšem už dávno odpustil. Nyní tedy může bývalý kotelník, později otec Anatolij, klidně zemřít.

V žádném případě nechci příběh s jinak zajímavým potenciálem zlehčovat. Tímto jednoduchým popisem děje, kdy se ještě nemůžeme opřít o vizuální složku, ho záměrně obnažuji až na kost a od filmového zpracování pak očekávám další přidané hodnoty, například právě v práci s obrazem, v hereckých výkonech, ale hlavně v režijním ztvárnění příběhu.

Nu což, film je natočen vskutku brilantně. Atraktivní prostředí dřevěného ostrovního kláštera kdesi na severu si přímo říká o nádherné záběry. Kameraman Andrej Žegalov si toho byl jistě vědom a dovolil si dokonce i částečné potlačení barev, takže film občas působí jako černobílý. Tohoto efektu je docíleno jednak svícením, jednak laboratorními postupy, ale také zvláštním světlem bílých nocí, které byly ve filmu nasnímány.

Ke krásným obrázkům patří samozřejmě krásná hudba. A když už se příběh odehrává v klášteře, tak samozřejmě hudba duchovní. A nejlépe pořád! A hlasitě!

Proč mám tedy pocit, že se film nepovedl? Možná proto, že některá témata se prostě nemohou natáčet ve stylu amerických blockbusterů. Nestačí vizuálně vytříbená podívaná se zajímavým příběhem. Některá témata si přímo říkají o větší vrstevnatost – více psychologie, filozofie a snad i „nějaký ten přesah“. Hrdinovo tápání, jeho střet s vlastními nadpřirozenými schopnostmi, tíha smrtelného hříchu, to vše se na plátně sice objevuje, ale v té nejprimitivnější podobě – verbálně nebo naprostými „klišoidními” způsoby (hrdina kráčí zasněženou krajinou, hrdina klečí v zasněžené krajině, hrdina vozí uhlí zasněženou krajinou). Kde je nějaká režie? Vlastně ne, režie je skvělá (skvěle odvedené řemeslo), ale kde je nějaká tvorba? Hledání? Otázky? Pochybnosti? Kde zůstal umělec Pavel Lungin? Inu, převálcoval ho řemeslník Pavel Lungin.

Trochu mě tedy rozčiluje, když bývá Ostrov přiřazován k tzv. duchovním filmům. Zdánlivě je to logické. Když se příběh odehrává mezi mnichy v klášteře, tak tam nějaké duchovno být musí! Ale ono není! Je to řemeslně zdatně a profesionálně natočený film, kdy ale bohužel slovo profesionálně je jen eufemismus pro studeně, bez citu, bez přesahu.

Sama se nepovažuji za příliš duchovního člověka a spoustu věcí a jevů nedokážu přijímat ani vnímat (přiznávám, že je mi bližší Solaris Soderberghův než Tarkovského), ale to ještě neznamená, že se nechám ošálit rádoby duchovnem (mimochodem podobný problém mám i se Zvjagincevovými filmy, pardon)!

Doporučuji nahlédnout na divácká hodnocení filmu na Česko-slovenské filmové databázi. Důkazem toho, že vše, včetně této „recenze”, je subjektivní, budiž dva příspěvky, které vás jistě navnadí:

„Polovinu filmu se všichni modlí a druhou vozí uhlí. To celé je strašně rozvleklé a utahané, ale zato velmi citlivě natočené. Duchovní film.” (nick Pedestrian, 3 hvězdičky z 5)

“Tenhle film jsem viděl na festivalu ve Varech a opravdu mne dostal. Je to ten vzácný případ, kdy se síla příběhu pojí se skvělou formou zpracování. Je to natočeno v pomalém tempu s krásnou kamerou a skvělými hereckými výkony, s důvěrou v příběh a jeho sílu. Nádherný film, který mi po čase zase připomenul, jak velké jsou možnosti filmu. – Uznávám ovšem, že diváka, který tyhle věci nějak moc neprožívá (vztah k Bohu, hledání pokory a tak podobně), film tolik oslovit nemusí. Pro mne je to ovšem jasných 100 procent a doporučení každému, kdo se zajímá o filmy s duchovní tematikou.” (nick Nuach, 5 hvězdiček z 5)

Nenechte se tedy odradit mými subjektivními pocity a názory a budete-li mít možnost, na film se určitě podívejte. A pak si pusťte třeba Andreje Rubljova.

Autorka je filmová režisérka.

Marta Nováková

Vytisknout článek