Vyhledávání v článcích

Speciál: Americko-ruské vztahy: výzvy pro novou administrativu

V. Putin a G. Bush (Moskva, 20006) - Zdroj: www.kremlin.ru

Rok 1807 bývá považován za začátek diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.(i) Je to rok, kdy bylo Rusku nabídnuto, aby vyslalo svého ministra jako zástupce země do Spojených států. O dva roky později bylo zastoupení obou zemí reciproční a prvním... více >>

Nepřeslechnutý hlas českého centra Mezinárodního PEN klubu v průběhu I. pražského festivalu ruskojazyčných spisovatelů „Европа 2008“

Kultura - 28. 5. 2008 - V předvečer prvního pražského festivalu ruskojazyčných autorů „Evropa 2008“, dne 4. dubna 2008, se v Baru krásných ztrát konala tisková konference pro české žurnalisty. Prezident Svazu ruskojazyčných spisovatelů České republiky Sergej Vladimirovič Levickij představil hosty festivalu, zastupující ruské centrum PEN klubu. Mnozí z českých rusistů a žurnalistů litovali především toho, že do Prahy nepřijeli dva z nejočekávanějších hostů.

Tím prvním byl předseda ruského centra PEN klubu, přední ruský prozaik Andrej Bitov, jeden z nejvýznamnějších tvůrců nové ruské prózy a autor zakladatelského díla vpravdě postmoderního, v tradicích velké ruské literatury zakotveného románu Puškinský dům, jehož víc než čtvrtstoletí starý český překlad paní Vlasty Tafelové nebyl z finančních důvodů bohužel doposud vydán. Tím druhým, možná u nás známějším, byl kyrgyzský ruskojazyčný spisovatel Čingiz Ajtmatov, jehož romány Stanice Bouřná a Popraviště (inscenace Popraviště ve Vinohradském divadle se svého času stala kulturní událostí), který by jistě měl co říci k ústřednímu tématu festivalu „Европа 2008“ (na tiskovce byl název Festivalu doplněn parafrází spenglerovské otázky „Začíná soumrak ruské kultury?“, kterou se mnohokrát kladli mluvčí porevolučního ruského exilu).

Připomeňme, že v říjnu letošního roku se bude konat mezinárodní konference o ruské meziválečné emigraci právě v jednom z nejznámějších center ruského exilu, jemuž se říkávalo „ruská Praha“. Už proto stojí za povšimnutí jeden z prvních pokusů o normální kontakty nové pražské ruskojazyčné literatury nejen s Ruskem a ruskými menšinami v jiných evropských zemích, ale také s českým kulturním prostředím, které pražská ruská spisovatelská obec opravdu přijímá jako místo trvalého pobytu, v němž může svobodně uplatnit své tvůrčí potence. K sebeprezentaci ruských a ruskojazyčných spisovatelů Česka, Rakouska, Německa, Maďarska, Ukrajiny se můžeme vrátit někdy později. Nebylo by nezajímavé zrekonstruovat podle magnetofonových záznamů bouřlivé (a pro posluchače i zábavné) diskuse, k nimž došlo při setkání účastníků Festivalu s českými překladateli, novináři a publicisty, které vyostřily domácí ruské spory o vztahu umění a moci (reprezentované na Festivalu zástupcem státotvorného a silně nacionalistického týdeníku Litěraturnaja gazeta a bojovně naladěnými představiteli nové podoby neslužebných postojů), které zpestřovaly neméně vášnivé diskuse o přípustnosti či zavrženíhodnosti pověstného ruského „matu“.

Dnes si nekladu za cíl sepsat zprávu o celém Festivalu, nýbrž popsat s pomocí opravdu pronesených slov událost, kterou z důvodů zcela pochopitelných považuji za nejvýznamnější. Českým zájemcům o „Rusko dnes“ není třeba připomínat dlouhodobý nesouběh zájmů větší části české rusistiky, která má na zřeteli, že je integrální součástí českého, středoevropského a světového kulturního kontextu (tedy nikoli kontextu východoevropského či filologicky vymezovaného kontextu slovanského), s přežívajícími představami o tom, že by snad jejím dnešním úkolem bylo zprostředkovávat spolu s hodnotami kulturními tak

é zažité oficiální představy o tom, a že by tak měla činit také v souladu s ruskými národními zájmy a politickými trendy ruského státu. Proto považuji za velice pozitivní a zaznamenání hodnou událost to, že organizátoři I. pražského mezinárodního setkání ruskojazyčných spisovatelů, které bylo podpořeno jak velvyslanectvím Ruské federace a Ruským střediskem vědy a kultury v Praze, tak i Ruským mezinárodním centrem PEN klubu, ocenili rovněž zásluhy českých překladatelů poezie, prózy a publicistiky. Nejdůležitější však je, že volba kandidátů byla nejen přenechána českému PEN klubu, ale přijata bez výhrad ruskou stranou, přestože mezi navrženými tituly byla i díla velice kritická k poměrům, které vládly nejen v sovětském, ale také postsovětském (putinovském) Rusku, a to zejména v otázkách svobody slova a dalších občanských práv, které jsou úhelným kamenem činnosti Mezinárodního PEN klubu.

Jako úvod k zamyšlení nad orientací ruského a českého centra PEN klubu uveďme dvě odpovědi na otázky, které byly položeny na tiskové konferenci představitelům ruského a českého centru Mezinárodního PEN klubu. Formulace otázek byla značně návodná – vyznačovala tázaným bariéry, v nichž by se měli pohybovat. Zřejmě i proto se tak lišila výlučně k domácí ruské problematice orientovaná odpověď básníka Jevgenije Rejna a odpověď předsedy českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiřího Dědečka, jemuž byla adresována otázka mnohem zásadnější. Posuďme sami:

Otázka z pléna na Jevgenije Rejna:

Jak se změnilo vaše postavení v nové politické situaci dnešního putinovského* Ruska? Rozšířil se pro vás prostor duchovní, kulturní svobody, anebo zůstal stále stejný?

Jevgenij Rejn:

Podle mého přesvědčení došlo v oblasti lidských práv k velice podstatným změnám, nezbytným k tomu, aby literatura a umění vůbec mohly normálně fungovat. Umělci přece potřebují svobodu, a to svobodu se všemi jejími plusy i minusy. Svoboda má, jak víme, tu i onu podobu, tedy svůj líc a odvrácenou tvář. Je tou nejnezbytnější podmínkou existence literatury, zejména poezie. A protože v Rusku je dnes možné vydávat úplně všechno, co si kdo umane, žádná cenzura prakticky neexistuje, kromě silných tlaků ekonomických a komerčních. Obklopuje nás naprosto jiná atmosféra než dříve: každý se může rozjet, kam se mu zlíbí, a žít, kde se mu zachce. Ale pokud jde o materiální podmínky, vytvořily se nové vztahy mezi státem a spisovatelem. Umělec se ocitá ve zcela nové situaci. Myslím si však, že je to situace pro spisovatele mnohem příznivější, než jaká byla za totality. Umělec se s ní však musí dokázat vyrovnat, což je někdy dost složité, proto jsou dnes osudy spisovatelů velice rozdílné.

Co je to vlastně literatura? Je to prostě společenství talentů s různými literárními osudy. Je na každém z nás, aby pochopil, jaké nové příležitosti mu změněná literární situace nabízí, a nový způsob fungování literatury v nových podmínkách, v nichž žijeme. A v neposlední řadě musí pochopit i to, že v nové společnosti je status spisovatele, status umělce nižší, než býval, že jeho společenská prestiž se nezvýšila, nýbrž naopak poklesla. To všechno s sebou nese další problémy, s nimiž je třeba se vyrovnat. Pro mladé je to asi snazší než pro lidi mého pokolení, ale pro ty, kdo už mají za sebou šedesát, sedmdesát let život, je to dost složité. Ale pro toho, kdo se s těmito problémy nedokáže vyrovnat a ocitne se někde na periferii, to znamená i konec jeho tvorby. A to jsou samozřejmě obrovské problémy, které je třeba řešit souběžně. A nezáleží na tom, že někdo píše prózu, jiný verše či divadelní hry anebo třeba filmové scénáře. Jsou to vlastně tytéž problémy, s nimiž se potýkali emigranti a ti, kdo se nevracejí (невозвращенцы), když opakovali stále jednu a tutéž formuli: „Vybrali jsme si svobodu“. Přes to všechno si i já dovolím tvrdit, že jsem si vybral svobodu – neodcházet do exilu.

Otázka z pléna na Jiřího Dědečka:

Vraťme se zpátky do doby totalitárních režimů. Tenkrát PEN kluby v Sovětském svazu a v dalších zemích vystupovaly především na obranu spisovatelů před pronásledováním mocenskými strukturami, ale teď se časy změnily. Dnes už nikdo spisovatele nepronásleduje, spisovatelé už mají naprostou svobodu. Můžete mi říci, jakou roli hraje dnes Mezinárodní PEN klub ve světě a jeho centra v různých zemích?

Jiří Dědeček:

Myslím si, že funkce PEN klubu, jeho jednotlivých center i centra mezinárodního, se nezměnila, jak by se snad mohlo zdát. Během totality byl český PEN klub prohlášen za takzvané „spící centrum“, to znamená, že nefungoval a nepracoval. Jeho členové se vlastně stýkali na jakési ilegální bázi. O tom, jak vypadala práce PEN klubu za totality, vím shodou okolnosti velmi mnoho díky své nedávné návštěvě Kuby. Byl jsem na takzvaném Ostrově svobody, navštívil jsem ilegální kubánský PEN klub, setkal jsem se s jeho předsedou i jednotlivými členy a uvědomil jsem si, že jsou v podobné situaci, v jaké byl český PEN klub za totality. Nemohou vyvíjet prakticky žádnou činnost, někteří jeho členové jsou zavíráni, sledováni nebo jinak perzekvováni. Řeklo by se tedy, že za totality je funkce PEN klubu snáze definovatelná, poněvadž má hájit svobodu vyjadřování, má se zabývat vězněnými autory uměleckých textů a literáty vůbec. Pak tato výrazná ochranná politická role náhle jako by zmizí. Za totality je také nesmírně obtížná praktická stránka fungování PEN klubu. Obtížné je to, co například děláme my jako pražské centrum – například literární čtvrtky, kde probíhá autorské čtení. Tato činnost je za totality prakticky možná pouze zcela ilegálně, zatímco svoboda ji umožňuje plně. Z toho je tedy patrné, že se vlastně důležitost, význam PEN klubu za totality v posttotalitních zemích mění. Ale to neznamená, že by u těch prapůvodních ideálů boje za svobodu slova a za obecně lidská práva dnes, v dobách svobody a demokracie, úplně sešlo. Víte to vy v současném Rusku velmi dobře díky nejrůznějším, řekněme lehce absolutistickým slovům vašeho prezidenta [tenkrát ještě Putina, M. Z.], a víme to zrovna tak i my díky tomu, jakou situaci prožíváme tady. Jeden úplně malinký příklad za všechny na závěr. Nedávno se stalo v Českém rozhlase, v živém vysílání, že host rozhlasového redaktora prohlásil, že náš vrcholný politik Jiří Paroubek se chová jako Mussolini. Dotyčný redaktor byl vyhozen z práce za to, že dovolil, aby se něco takového v jeho pořadu prohlásilo. To je samozřejmě šokující případ porušení svobody slova. A to je situace, v níž se PEN klub musí zásadně vyslovit, i když to vypadá jako legrace a drobnost. Ale z takových drobností se potom skládá náš každodenní život a naše svoboda. To je tedy moje dosti široká odpověď na vaši poměrně jednoduchou otázku.

* * *

Ocenění překladatelé: Václav Daněk, Alena Morávková a Libor Dvořák

Na složitou otázku, koho navrhnout na ceny, které byly na Festivalu předávány v sobotu 5. dubna 2008, dal český PEN klub vlastně jednoduchou odpověď trojicí zvolených kandidátů. Protože při předávání cen mohly zaznít z úst Jiřího Dědečka jen velmi lapidární formulace, požádala jsem vynikající překladatelku poezie (připomeňme alespoň její překlady Mariny Cvetajevové), básnířku Janu Štroblovou, aby nás nechala nahlédnout do práce komise, která měla návrhy české strany předložit.

Otázka:

Bylo opravdu rozhodnutí vaší komise zcela jednomyslné?

Odpověď Jany Štroblové:

Rozhodování nám dost usnadnilo to, že se ceny udělovaly ve třech kategoriích – ve třech „P“ – Poezie, Próza, Publicistika. Že jsme navrhli první cenu udělit Václavu Daňkovi za knihu Jeseninových veršů z let 1920–1925, nazvanou Rozbité zrcadlo, to bylo, myslím, naprosto nesporné. On přeložil už mnoho ruských, a nejenom ruských básníků, a je třeba říci, že všechny kongeniálně, protože dodržuje nejenom přenesení obsahů, pocitů, nálad z původní básně do překladu, ale navíc dodržuje formu, což dnes už zdaleka není dobrým zvykem. Přitom básníci překládaní bez formy jako by byli z něčeho vysvlečení, neúplní. Forma je součástí magie básně a to Václav Daněk opravdu umí. U Jesenina navíc došlo k velice šťastnému spojení, protože Václav Daněk je taky tak trochu furiant a taky si prožil takové to kabacké, hospodské údobí, myslím si, že si i v tom se Sergejem Jeseninem velice padli do noty.

Alena Morávková jako překladatelka prózy má velkou překladatelskou zkušenost. Překládala ruskou prózu od klasiků Dostojevského a Tolstého až po moderního Bunina. Tuhle cenu dostává za překlady Alexeje Remizova, konkrétně za jeho loni vydaný malý román Křížové sestry, kde se její letitá zkušenost zhodnotila. Ona vždycky překládá velice pečlivě až adekvátně a umí pracovat s jazykem a s čistotou jazyka, takže myslím, že i naše nominace za prózu je nesporná.

A vůbec už není sporné udělení této ceny Liboru Dvořákovi, o kterém by bylo možné říci totéž, co o těch dvou předešlých, protože i on překládá poezii i prózu od klasiků po současníky a umí také pracovat s formou. Ale tuhle cenu dostává hlavně za odvahu, se kterou přeložil Ruský deník Anny Politkovské, zastřelené (snad přímo zavražděné) novinářky, jejíž kniha se leckomu může zdát nebezpečná. On se nebál, byl to myslím v tomto kontaktu s nebezpečím, obrovský překladatelský čin. Také bych ráda ocenila i odvahu ruských členů komise, kteří spolu s námi tuto cenu navrhovali. U PEN klubu je samozřejmost, že se zabývá takovými věcmi, kde dochází k politickému ohrožení nebo nespravedlivosti. To je právě jeho parketa...

Dejme však také slovo oceněným. Pořadí dotazovaných je dáno sledem tří „P“. Začněme tedy poezií. Navíc překladem poezie, kdy básník nejenom překládá básníka, ale dovede vyčíst z jazyka poezie tragičnost lidského i uměleckého osudu, která měla být navždy zacloněna oficiální verzí o sebevraždě básníka, který nedokázal přeladit svůj zpěv do shora nadekretovaných tónin. Václav Daněk tuto situaci sám dobře znal a tušil, že dotaz, který mu položím, bude jen pobídkou k tomu, aby řekl alespoň něco z toho, o čem vyprávěl při prezentaci knihy na jednom ze zmíněných literárních čtvrtků v českém centru PEN klubu. Položme ji tedy:

Otázka:

„Tak co tomu všemu říkáš?“

Odpověď Václava Daňka:

Tak ty se mě asi chceš zeptat, jestli jsem rád a s jakými pocity jsem cenu přijímal. Téměř s absolutně dobrými pocity. Já jsem totiž do poslední chvíle čekal, že ji nedostanu, neboť v předběžných rozhovorech s některými ruskými činiteli jsem postřehl, že nejsou rádi, že v doslovu tvrdím, že Jesenin byl zavražděn. No a tak jsem potěšen, že jim to nakonec tak nevadilo nebo že to přešli a ocenili mé překlady. Měly se skutečně oceňovat překlady. Oceněné Rozbité zrcadlo vzniklo vlastně z podnětu pana Borise Viktoroviče Ionova, ředitele Ruského střediska vědy a kultury v Praze. Byl u toho, když jsem se po dohodě se svým dávným kamarádem, operním pěvcem a režisérem Eduardem Treskinem dohodl, že na putovní výstavě, kterou přivezlo do Ruského střediska vědy a kultury v Praze Muzeum Sergeje Jesenina (kdo u nás vlastně ví, že Muzeum bylo založeno teprve v roce 2000, do té doby Jesenin svůj „domek“ neměl) a kam jsem byl jako překladatel Jesenina pozván, předneseme spolu vybrané básníkovy verše, on v ruském znění, já v českém překladu. Já jsem si sice pro jistotu doma trénoval „udarenija“, ale když jsem uviděl v publiku Treskina, okamžitě jsem pochopil, že se mi tu nabízí výjimečná příležitost, slyšel jsem ho nejednou recitovat verše, a že to dovedl! Odrecitovali jsme tedy spolu a naše vystoupení mělo takový úspěch, že nás pan ředitel objal a řekl, že Jesenin u nás musí vyjít rusko-česky... Nebudu to reprodukovat všechno, co tenkrát povídal, hlavní je, že když jsem se o tom zmínil Jiřímu Tomášovi, jednomu z redaktorů nakladatelství Akropolis, který by byl rád Jesenina vydal, kdyby se někde sehnaly peníze. Mě vlastně nikdy nenapadlo, že bych se po dvou výborech z Jesenina, které jsem stačil připravit ještě před okupací Československa [šlo o knihy Perské lásky (1971) a Zvony v trávě (1975) – M. Z.], mohl k jeho poezii znovu vrátit. Když se pan Ionov zmínil o tom, že by bylo pěkné vydat Jeseninovu poezii česko-rusky, řekl jsem mu, že kdyby ten záměr mohli finančně podpořit, nebyl bych proti. Nakonec všechno klaplo – Ruské stedisko vědy a kultury v Praze zakoupilo 300 výtisků, což pokrylo náklady na vydání, a teď jsem strašně rád, když mi nakladatel řekl, že se celý náklad, a bylo to 12 000 výtisku, už rozprodal. To jsem opravdu nečekal. Výbor z lyriky z posledních čtyř let života Sergeje Jesenina, která předcházela jeho zavraždění (široce o tom mluvím v doslovu Nad rozbitým zrcadlem Sergeje Jesenina),vyšla tedy bilaterálně, zrcadlově. A tomu jsem skutečně rád. Byla to moje první kniha, která je takhle zrcadlově vydána. Proto jsem taky toto ocenění přijímal i s jistou vděčností.

Na řadu přichází ocenění překladu prózy. Přiznávám se, že jsem byla velice ráda, že byla oceněny překlady jednoho z nejoriginálnějších ruských prozaiků Alexeje Remizova, jehož díla vycházela v letech umělcova porevolučního exilu právě v „ruské Praze“. Obě jeho knihy, které se Aleně Morávkové podařilo vydat, lze považovat nejen za lakmusový papírek překladatelské zdatnosti, o němž mluvila Jana Štroblová, ale také za významný ediční počin, podnikaný navzdory té modle neviditelné ruky trhu, o které jsem se v pokusech připravit půdu pro vydání Remizovovy Zvichřené Rusi mohla sama přesvědčit. Proto jsem také položila překladatelce a teatroložce Aleně Morávkové na tělo ušitou otázku:

Otázka:

Co tě vlastně přimělo, že jsi sáhla po Remizovovi? Byla to obtížnost překladu nebo zájem o určitou stylovou linii ruské literatury, záliba v menších žánrech a folklorních stylizacích? A co bylo na překladu nejtěžší – přetlumočení jeho zvláštní rytmizované prózy, pohybující se na hranici prózy a poezie, nebo fantastično, propojené až s naturalisticky brutálními obrazy, anebo hra s poetickou lidovou etymologií a folklorní obrazností anebo remizovovský způsob přetlumočení staroobřadeckých a sektářských legend a apokryfů? A pustíš se jednou do překladu apokryfů a pozdních emigračních próz, které otevíraly ruské literatuře cestu k surrealizmu?

Odpověď Aleny Morávkové.

Jak jistě víš, nejdříve jsem sáhla po Remizovových povídkách. V roce 1999 jsem vydala v Mladé frontě výbor z jeho raných próz Hodiny a jiné prózy, které mě velice zaujaly už proto, že jsem se už zabývala povídkami Dostojevského. Věděla jsem, že Remizov čerpal nejen z Leskova, ale snad ještě více z Dostojevského. A když jsem se dostala k četbě jeho malého románu, ke Křížovým sestrám, uvědomila jsem si, že je skutečně pokračovatel Dostojevského. To mě velice upoutalo, a proto jsem se rozhodla, že se pokusím Křížové sestry přeložit. A co bylo na překladu nejtěžší? Soubytí všech těch vrstev, které tu připomínáš, jsem chápala jako velkou výzvu. Zvláště obtížná mi připadala rytmizovaná próza. Překladatel musí mít v sobě určitou múzičnost, aby se mohl do toho vůbec pustit. A potom samozřejmě to míšení neologismů a archaismů, náročných obrazů, tedy ten zvláštní splav jazyka, který Remizov přejal částečně od Leskova. Vábilo mě zkusit, jak by se to dalo vyjádřit. A samozřejmě také téma, vyjádřené způsobem, který je blízký Dostojevskému. Proto jsem se také odrážela od Dostojevského, třebaže jsou stylově velice různí. Dostojevskij je zejména v povídkách, které jsem překládala, hodně neutrální. Tam nejsou ty splavy různých vrstev, o kterých byla právě řeč. To všechno jsem chápala jako novou výzvu. Když jsem dokončovala Křížové sestry, měla jsem už za sebou půlstoletí překladatelské dráhy (začínala jsem překládat už jako studentka filozofické fakulty) a vědomě jsem postupovala od snadnějšího k těžšímu. Ráda bych v překladu jednoho ze svých nejtěžších autorů pokračovala, zadřel se mi pod kůži, ale do čeho se ještě pustím, to ještě sama nevím.

Konečně se dostáváme ke třetímu „P“ – k ocenění za publicistiku, které mě opravdu velice potěšilo, protože to, čeho je v českém prostředí skutečně zapotřebí, je všestranné mapování hlubinných procesů, které v dnešním Rusku probíhají, a to v celé názorové a ideologické škále. Je to o to potřebnější, že denní tisk se s několika nepočetnými výjimkami zasvěcených komentátorů věnuje spíše vnějším, navenek atraktivnějším (či skandálnějším) excesům na ruské politické scéně než ohledání jejich historického a ideologického podhoubí. Libor Dvořák, který patří k nejkompetentnějším komentátorům dnešních politických procesů v Rusku, doplňuje svými překladatelskými aktivitami nejen rejstřík ruských prozaiků nejrůznějších žánrů (od klasiky až k nejsoučasnější literatuře, pro kterou umí nalézt adekvátní jazyk), ale také prací dokumentárního a deníkového charakteru, které si získaly mimořádný ohlas i v české kritice. Ale předejme slovo raději čerstvému laureátovi.

Otázka:

Jaké šťastné shodě okolností připisujete to, že jste obdržel cenu za překlad publicistiky právě v zasedací síni Ruského střediska vědy a kultury v Praze? S jakými pocity jste tuto cenu přijal?

Odpověď Libora Dvořáka:

Jsem samozřejmě poctěn tím, že jsem dostal cenu za překlady publicistiky vydané v roce 2007. Rád bych připomněl, že mi byla udělena za Ruský deník Anny Politkovské a za knihu paní Inny Šichejové-Gajstěvové Děti nepřátel lidu. Obě knihy jsou velmi důležitá svědectví o různých etapách nejmodernější sovětské a ruské historie. Jak napovídá název druhé zmínění knihy Děti nepřátel lidu, jde o osudy dcer významného funkcionáře první porevoluční vlny Arona Gajstěra, známého zemědělského odborníka, který skončil ve věznicích a potom i na popravišti. Paní Gajstěrová popisuje, co je a jim podobné v těch čtyřicátých a zejména padesátých letech potkalo. A pokud jde o paní Politkovskou, tak je zcela samozřejmé, oč v tomto případě jde. Její Ruský deník je podle mého názoru, i když nejsem přítelem příliš hektické publicistiky, jakou reprezentovala právě ona, velmi důležitým svědectvím o tom, co se v Rusku odehrává dejme tomu od roku 2003, anebo možná spíše už od roku 2000, anebo dokonce od roku 1999, tj. od počátku druhé čečenské války. Jinak pokud jde o samu dnešní akci, byť se mi její dnešní počátek jeví jako poněkud rozpačitý, neřekl bych, že mi vadí. Je naopak docela dobré, když bude čím dál tím více lidí, zejména na odborné, ale také na obecně lidské úrovni navazovat s Ruskem a s Rusy, reprezentujícími různé vrstvy ruského obyvatelstva, naprosto normální věcné a přátelské kontakty, protože to je něco, co tady vlastně v těch posledních letech z důvodů zcela pochopitelných hodně chybí. Já při podobných příležitostech rád říkávám, že mám pocit, a také to tu dneska zaznělo, že v Evropě i ve světě zájem o ruskou literaturu a kulturu vzrůstá i přes to, čeho jsme tam dnes svědky. Rusko, reprezentované po léta takovými lidmi jako Vladimir Putin, vzbuzuje jisté, anebo dokonce značné obavy, řekněme jak kde, ale o to důležitější je, aby ty normální kontakty existovaly a aby bylo možné si ty důležité a podstatné věci říci přímo.

Ceremoniál udělování cen podle návrhu českého PEN klubu byl doplněn, už z iniciativy pořadatelů Festivalu, zvláštním uznáním za překlad ruskojazyčné knihy jednoho z účastníků konference. Toto uznání bylo uděleno Milanu Dvořákovi. Oficiální uznání ruské strany si samozřejmě zaslouží. Škoda jen, že nebyly už dávno oceněny jeho nepopiratelné zásluhy o překlad ruské klasické i moderní poezie a jeho výjimečná překladatelská i interpretační role při zdomácnění celé plejády ruských písničkářů a bardů v českém kontextu. Proto právě jemu pokládáme poslední otázku, jejíž odpověď uzavře naše rozevláté mnohohlasé interview.

Otázka:

Nenapadlo Vás taky, že už bylo dávno načase?

Odpověď Milana Dvořáka:

Na tuto otázku mám jednoduchou odpověď. Já když překládám, tak to dělám pro věc a ne proto, abych za to dostával diplomy a čestná uznání. Ostatně už jsem jedno ocenění dostal, a to za svůj překlad Evžena Oněgina. Bylo to v roce 2000 v soutěži o cenu Josefa Jungmanna, kterou uděluje Obec překladatelů.

* Konference se konala před inaugurací Putinova nástupce Dmitrije Medveděva, avšak stát, který bude spravovat, lze doposud charakterizovat atributem putinovský.

Autorka je rusistka, přednáší na FF UK.

Miluše Zadražilová

Vytisknout článek

Sponzor serveru

Tomáš Glanc: Ruská kultura 2000–2008

Existuje Putinova kulturní politika? Každý režim vytváří určité prostředí, a to se projevuje i v kultuře. Zároveň na rozdíl od sovětské centralizace a stranických usnesení není tento vliv v současnosti zdaleka tak artikulovaný a přehledný a jeho charakteristika svádí k povrchnostem a zjednodušením. více >>

Dvojnásobný prodej zahraničních značek aut

Nejprodávanější auto v Rusku - Zdroj: www.ford.ru

Prodej automobilů neruských značek stoupl za posledního půl roku o 48 % v porovnání se stejným obdobím v minulém roce. Celkem se od ledna do května 2008 prodalo v RF 855 472 aut. Jak uvedly finanční noviny RBK Daily, jen za květen se zvýšil prodej o 42 % na 200 079 automobilů. více >>