Reakce Vladimíra Bystrova

Politika - 26. 3. 2008 - Ve formě samostatného článku předkládáme rozsáhlejší reakci publicisty Vladimíra Bystrova na diskuzi pod článkem Cena Rudolfa Medka udělena Vladimíru Bystrovovi.

Bohužel, dozvěděl jsem se o této diskusi náhodou těsně před odjezdem z Prahy, takže mohu reagovat pouze stručně.

Podle mého soudu slova „mám rád Rusy“ nebo „nemám rád Rusy“, jsou stejně zavádějící, jako „mám rád Američany“ nebo „nemám rád Američany“, a můžeme do libosti dosazovat národy, možná obyvatele měst, nebo v horším případě rasy, věřící v to či ono až třebas po staré či mladé. Mít rád národ nebo nějakou jinou specificky profilovanou skupinu lidí je pouze ničím neospravedlnitelná paušalizace subjektivní zkušenosti, v horším případě dokonce jen pasivně převzaté. Nuže, ano, je to tak, že nemohu říci, že mám rád všechny Rusy, ale mám rád mnoho konkrétních Rusů. Stejně jako Američanů, Francouzů, Angličanů či Němců nebo Vietnamců či dalších.

Nemám rád nacionalismus až šovinismus těch i oněch, a že toho nacionalismu mají zejména příslušníci velkých národů v sobě dost, o tom snad není pochyb. Nemám rád ani paternalistický vztah příslušníků jednoho národa vůči příslušníkům druhého národa, nebo dokonce celému světu.

Přátelé a odborníci, zabývající se historií ruské poříjnové emigrace v Československu vědí, že můj otec byl po matce Angličan a po otci Rus, a já jsem naopak po matce Čech. Můj mateřský jazyk je čeština, chodil jsem do českých škol, vždy jsem byl obklopen českým sociálním prostředím a českou kulturou. Jsem Čech a jsem na to hrdý.

K Rusku mám vztah jako k zemi části svých předků, k zemi velké a touto velikostí spoutané, k zemi nesrovnatelné s žádnou jinou, ale nevím, jestli je vůbec možné srovnávat země a národy. Její sociální kód není však mým kódem, její kultura není mou kulturou, její pohled na svět a její vymezování se k němu nejsou mým pohledem a mým vymezováním. A jsem k ní kritický, jako ke kterékoliv jiné, s tím rozdílem, že ale o Rusku vím víc díky rodinné duchovní anamnéze a větší znalosti jeho jazyka, než mají jiní Češi, a proto píši – nebo přesněji psal jsem – především o něm. Nejsem ani vybaven, ani vzdělán na to, abych mohl kriticky psát o Francii, a že bychom našli jistě spoustu pro tuto zemi nelichotivých a spíš příslušníky tohoto národa tabuizovaných témat, nepíši o Anglii, ani o Americe, a tak, když už nepíši o nás, tak píši o Rusku a Rusech.

A jestliže píši o gulagu, fenoménu – s tím se nedá nic dělat – neoddělitelně vyplývajícímu z vývoje Ruska, není to proto, že můj otec tímto sociálním vynálezem ruské sovětské společnosti prošel, nikoliv, nejprve jsem musel být přemlouván, abych s touto tragickou stránkou moderních dějin seznámil čtenáře časopisu Reflex. Ale pak začali psát čtenáři, včetně těch, jichž se osobně dotýkala gulagovská zkušenost, a nebylo možné zastavit tok otázek a úsilí, dovědět se víc, nešlo sesednout z tygra. Věnoval jsem tomuto tématu více než patnáct let a stále víc jsem si uvědomoval, jak patrně ani není v silách lidského vědomí pojmout všechny hrůzné informace a pochopit, co vlastně doslova morová rána gulagu představovala. Že to bylo v Rusku a bylo to po desetiletí součástí života tohoto národa a národů, které žijí pod jeho ať už chtěným či nechtěným křídlem, je prostě tak a opravdu to nemá nic společného s tím, jestli mám rád Rusko nebo nemám rád Rusko.

A ještě poznámku na závěr. Jakékoliv srovnávání mé práce s dílem Alexandra Solženicyna je zavádějící. Solženicyn, i když psal soubornou kroniku mnoha příběhů, stále byl a je očitým svědkem. Každé osobní svědectví je však samozřejmě poplatno síle svědkovy osobnosti, jeho emočním hodnotám, jeho schopnosti oddělovat se nebo neoddělovat se od vlastní bolesti, či bolesti, o níž je vydáváno svědectví. Moje práce je pohledem na fenomén gulagu zvnějšku, pohledem pokoušejícím se o objektivizaci, ale marně se snažícím nebýt zděšeným z toho, co se všechno dovídá. A tím víc si proto uvědomujícím povinnost nemlčet a okamžitě všechno vykřičet všem lidem.

Tolik bych řekl k leitmotivu některých příspěvků v této pozoruhodné diskusi.

Pokud jde o jiné moje autorské práce, jsou mi samozřejmě blízké konzervativní hodnoty lidské společnosti a odmítám hazardování s osudem lidského rodu, jehož se dopouštějí komunisté a jejich různí souputníci. Ale to je o něčem jiném a již bohužel musím věnovat pozornost jiným povinnostem.

(redakčně neupraveno)

Vladimír Bystrov

Vytisknout článek