Jevgenij Griškovec: Archeologie pamětiKnižní novinky - 10. 3. 2008 - Po vydání románu Rubaška (2004) představil populární ruský režisér, herec a dramatik Jevgenij Griškovec další rozsáhlejší prózu. Jedná se o povídku Reki (v podtitulu „povesť", tedy novela), která je psána jako záznam mluvené řeči. Kniha představuje nesoustavné zápisky vzpomínek a cestovních zážitků. Autor prostřednictvím sentimentálního vyprávění postupně odkrývá zasuté vrstvy své paměti a předkládá je čtenářům. Vzpomíná na své předky, což mu umožňuje ujasnit si vlastní životní postoje. V náznacích se dovídáme o osudu vypravěčova dědečka, který pracoval jako inženýr na Sibiři a který je pohřben neznámo kde. Griškovec také popisuje archeologickou expedici na Sibiř a pro neznalého čtenáře demytizuje tamější způsob života. Svěřuje se nám s momenty ze svého dětství, školní docházky, z výpravy do sibiřské přírody atd. V nánosech paměti nachází vzpomínky a obrazy, které jsou svým způsobem blízké každému člověku (např. podpatkem boty rozbíjel zamrzlé kaluže). V souvislosti s popisem sibiřské přírody převypráví zážitky z četby knih Jacka Londona.
Dominantním prvkem v rámci vyprávění je, jak vyplývá z názvu knihy, motiv řeky, deště, kaluží, sněhu a vody vůbec. Autor přibližuje čtenáři život na Sibiři, který si řada Evropanů často spojuje s představami o nesnesitelných klimatických podmínkách, o strašlivé civilizační a ekonomické zaostalosti, což se autor (sám původem ze Sibiře) snaží vyvrátit.
Griškovec tuto prózu koncipuje jako montáž obrazů a vzpomínek jakoby zachycovaných objektivem kamery (může připomínat poetiku filmových záběrů z filmů Andreje Tarkovského). Zobrazená chvíle u něj představuje střípek věčnosti, otisk vyšších principů, které bývají na první pohled skryty. Znovu nalezené předměty z dětství mu pomáhají pochopit relativnost vnímání času, odlesku zapomenuté paměti. V textu se autor obrací ke čtenářům prostřednictvím řečnických otázek, jež narušují rytmický a grafický stereotyp prózy.
S jazykem zachází něžně a citlivě, ale zároveň prakticky. Často některé popisy oživuje metaforou. Text povídky je psán ich-formou, což vytváří dojem větší efektivnosti a bezprostřednosti vyprávění.
Jevgenij Griškovec se obvykle zaměřuje – a to platí o všech jeho dílech – na určitý popisný detail, který čtenáře přesvědčí o věrohodnosti celého vyprávění (např. v případě neočekávaného setkání s medvědem). Vypravěč sám chce však zůstat skryt a nebýt nikým hledán. Nestojí o odhalení své identity, i když čtenáři podvědomě tuší, že se jedná o Griškovcovo alter ego.
Kniha je psána poměrně jednoduchým jazykem (bez zbytečných stylistických kudrlinek a intelektuálních složitostí).
Z hlediska poetiky se tvorba Jevgenije Griškovce příliš nerozvíjí. Stojí hluboko ve skrytých vrstvách paměti. Ve všech jeho textech můžeme vysledovat podobné principy, stále stejnou metodu tvůrčího psaní. Otázkou zůstává, zda neustálé naplňování tohoto tvůrčího schématu bez jakýchkoliv inovací nepovede k vyčerpanosti, zda autor opakováním stejného tématu nerozmělňuje sám sebe.
Jevgenij Griškovec: Reki. Izd. Machaon. Moskva 2007. 192 str.
Související články:► Moudrá ironie v dramatických textech Jevgenije GriškovceJakub Kostelník (redakceruskodnes.cz) Vytisknout článek
|