Dvanáct rozhněvaných ruských mužů

Kultura - 25. 2. 2008 - Zatím poslední film Nikity Michalkova 12 se dostal mezi pětici filmů, které jsou nominovány na cenu Americké akademie filmových umění a věd za nejlepší zahraniční film. Doufejme, že ať už snímek v oskarovém klání uspěje nebo ne, dostane se i do české distribuce nebo alespoň na jednu z četných filmových přehlídek (Febiofest, MFF Karlovy Vary, Seminář ruských filmů aj.).

V roce 1957 natočil americký režisér Sidney Lumet (1924) film (původně televizní) Dvanáct rozhněvaných mužů, který se celý odehrává v jedné místnosti, ve které má 12 soudců (jednoho z nich, Evropana s akcentem, hraje Jiří Voskovec) jednomyslně rozhodnout o vině či nevině mladíka obviněného z vraždy svého otce. Případ se zdá jasný, všichni jsou pro verdikt „vinen“, až na jednoho... Ten postupně přesvědčuje ostatní, že celá záležitost není úplně jednoznačná, zpochybňuje jeden „nezpochybnitelný” důkaz za druhým, až se nakonec všech dvanáct porotců shodne na verdiktu „nevinen”.

Nikita Michalkov natočil přesně po padesáti letech remake tohoto filmu (v roce 1997 tak učinil i britský režisér William Friedkin stejnojmenným televizním filmem), ovšem v současných ruských reáliích se současnými ruskými problémy. Dvanáct porotců má jednomyslně rozhodnout o vině či nevině osmnáctiletého čečenského chlapce, který je obviněn z vraždy svého adoptivního otce – důstojníka ruské armády. Na rozdíl od „předlohy” má každý z těchto porotců svůj malý osobní smutný příběh, který určitým způsobem ovlivňuje i jejich přemýšlení o případu. Většina charakterů je převzata od původních postav, jsou však rozvinuty a napasovány na současné Rusko. A tak vedle sebe sedí tzv. nový Rus s typickým ruským nacionalistou a antisemitou, vyléčený alkoholik, židovský stařec, prostý muž z ruského venkova, asimilovaný Čečenec...

Americký film se celý (kromě úvodních a závěrečných exteriérových záběrů) odehrává v jedné místnosti. Michalkov své porotce také izoluje, ovšem zcela v souladu s ruskou realitou s neustálými poruchami a přestavbami všeho a všude jsou zavřeni ve školní tělocvičně. Prostor je najednou mnohem pestřejší: porotci sedí kolem dlouhého stolu mezi tělocvičným nářadím, žíněnkami, šatními skříňkami a pod basketbalovými koši, velkými okny můžeme sledovat pomalu zapadající slunce a ztrácející se paprsky světla. To vše umožňuje zajímavé hrátky s atmosférou, ale i s rekvizitami.

Nikita Michalkov se ovšem neomezil jen na tuto jednu místnost. V krátkých retrospektivách se vracíme i do chlapcova dětství v Čečensku. Jako malý se neustále pohybuje mezi vojáky dvou armád (ruská a „čečenská”), přežije ostřelování, při kterém zahynou oba jeho rodiče, ujímá se ho strýček (důstojník ruské armády a údajná chlapcova oběť), který ho odváží do Moskvy. V krátkých flashbacích sledujeme chlapce i ve vězení.

Nikita Michalkov se nespokojil s původním koncem předlohy. Dobře obeznámen s mafiánskými praktikami mocných závěr ještě trochu zkomplikuje. Přichází s otázkou (a to doslova, protože sám hraje porotce č. 2), co se stane s chlapcem po osvobození. Má se kam vrátit? Neskončí na ulici? Nebude mu lépe ve vězení? Nebude tam více v bezpečí než na svobodě? V rámci filmu jsou tyto otázky jistě na místě, ale pokud bychom je interpretovali obecněji s nějakým přesahem, vyvolávají spíše zděšení. Není od věci, že postava Michalkovova porotce (mimochodem předsedajícího porotce!) má jakousi tajemnou minulost, snad to byl důstojník FSB (nástupkyně KGB). Nabízí se tak metafora o starostlivém moudrém muži, který, pod záminkou bezpečí, vězní mladého nespoutaného hocha, shodou okolností Čečence, protože ten se o sebe není schopen postarat. Moudrý muž, to je přece Vladimir Vladimirovič Putin (bývalý důstojník KGB), nespoutaný hoch, to je celé Čečensko! To bude ve vězení, rozuměj v rámci Ruska, v bezpečí, bude o něj dobře postaráno. A přestože porotci chlapce, i přes varování moudrého předsedy, osvobodí, je to nakonec právě moudrý předseda, kdo se o něj na svobodě stará, kdo ho chrání. Ano, veřejné mínění doma i v zahraničí má plná ústa svobody, ale v důsledku je to báťuška Vladimir Vladimirovič, kdo chrání Čečence, ty jeden nevděčný prozápadní diváku!

Režisér využil předlohy úspěšného amerického filmu k reflexi současného Ruska se všemi jeho nešvary. Kdybychom neznali souvislosti, mohli bychom film vnímat jako výborné drama i jako sociologickou sondu do ruské společnosti, která se vyrovnává s válkou v Čečensku, se ztrátou své suverenity a bolestnou minulostí éry Sovětského svazu. Režisér Michalkov však svým filmem halí Putinův „státní“ režim (viz náš článek Michalkov píše Putinovi) do krásného, resp. spíše líbivého prozápadního šatu, ze kterého však čouhá zdánlivě moudrá a spravedlivá ideologie mocných a oficiální politika současného Ruska. Ve filmu nikde nezazní jasné stanovisko k válce v Čečensku, ba co víc, chlapcův gradující národní tanec ve vězeňské cele může v mnohých evokovat metaforu o nespoutanosti tohoto národa, jenomže tady metafora nekončí. O nespoutanosti národa, o který se musí někdo postarat (ve filmu je to moudrý porotce Michalkov, a v reálu?). A když už jsme u metafor, Nikita Michalkov je bezesporu výborný filmař a herec – obojí dokazuje i v tomto filmu, který se snad nepotřebuje uchylovat k tak doslovným scénám typu „kterak ptáček do tělocvičny vletěl a pak jedním z porotců vypuštěn byl na svobodu”.

Michalkov natočil silné filmové drama ze současnosti (které od něj asi už nikdo nečekal) s výbornými hereckými výkony, o řemeslné stránce ani nemluvě, ta je u jeho filmů samozřejmá, ale... Asi už se těžko bude zbavovat nálepky provládního umělce. A nejsmutnější a nebezpečnější na tom je fakt, že provládního umělce velmi talentovaného!

Vedle nominace na Oskara (na vyhlášení si musíme ještě počkat) a pěti proměněných nominací na jeho ruskou obdobu Zlatého orla (v kategoriích nejlepší film, režie, mužský herecký výkon – cena byla udělena všem dvanácti porotcům/hercům, střih, hudba) film získal i speciálního Zlatého lva na 64. mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách.

V současnosti dokončuje režisér pokračování svého úspěšného oskarového filmu Unaveni sluncem (1994). Premiéra je ohlášena na tento rok.

12 (Rusko, 2007, 159 min.)

Režie: Nikita Michalkov,

scénář: Nikita Michalkov, Vladimir Mojsejenko, Alexandr Novotockij,

kamera: Vladislav Opeljanc,

hudba: Eduard Artěmjev,

střih: Andrej Zajcev, Enzo Meniconi,

hrají: Sergej Makoveckij, Nikita Michalkov, Sergej Garmaš, Valentin Gaft, Alexej Petrenko, Jurij Stojanov, Sergej Gazarov, Michail Jefremov, Alexej Gorbunov, Sergej Arcibašev, Viktor Veržbickij, Roman Maďanov (12 porotců), Apti Magamajev (chlapec).

Autorka je filmová režisérka.

Marta Nováková (Marta.Nruskodnes.cz)

Vytisknout článek