Anketa – rusistika a slavistika očima českých rusistů

Titulní strana - 7. 2. 2008 - Položili jsme vedoucím i řadovým pracovníkům českých rusistických/slavistických univerzitních pracovišť otázky týkající se současnosti a budoucnosti rusistiky/slavistiky. Řazení je abecední podle města, kde jednotlivé instituce sídlí, tedy: Brno, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Praha.

Miluše Zadražilová (FF UK, Praha)

1. Jak hodnotíte stávající situaci v české rusistice (slavistice)?

Současná situace na rusistice (a to nejen na rusistickém oddělení Ústavu slavistických a východoevropských studií pražské filozofické fakulty, ale na fakultní slavistice vůbec) je už řadu let neuspokojivá. Na jedné straně postrádá řada důležitých oborů (např. polonistika) vůdčí osobnosti, které by měly dlouhodobou (nikoli úzce pragmatickou a tradičně filologickou) koncepci oboru. Nadějná perspektiva budování „pražské rusistiky“ v rámci rusistiky světové, která by měla oporu v kontaktech s hlavními středisky světové rusistiky a která by byla schopna vyrovnat se nejen s novými vědeckými impulsy literárněvědnými, uměnovědnými a kulturologickými, ale přijímat podněty ze všech ostatních humanitních disciplin, skončila odvoláním doc. Glance z funkce vedoucího ÚSVS.

Od této doby se bohužel množí případy, kdy čerství absolventi rusistiky, kteří se chtějí věnovat práci vědecké, dávají přednost doktorandskému studiu na jiných ústavech Filozofické fakulty UK nebo na Fakultě sociálních věd. Protože mohu mluvit pouze o situaci v literární rusistice, kterou průběžně sleduji, musím konstatovat, že pozvolna začíná přesun zájmu k doktorandskému studiu na bohemistice, čemuž napomáhá i průběžné studium stěžejních prací z ruské literární vědy v rámci magisterských i doktorandských seminářů (Jakobson, Tyňanov, Bachtin, Šklovskij, Ejchenbaum aj.). V této situaci je třeba zmínit přechod Katky Volné na bohemistiku, Aleny Machoninové a Miroslava Olšovského na komparatistiku (dnes je navzdory tomu, že pro jeden ztracený bod nebyl přijat už jako zralá osobnost s hlubokou znalostí polské kultury, historie i praktickou znalostí jazyka v písemné části přijímacích pohovorů k rozšiřujícímu studiu polonistiky, nepochybně jedním z předních komentátorů a interpretů moderní polské literatury a polsko-ruských kulturních vztahů). V této situaci je důležité, aby se mohl i nadále podílet na odborné přípravě doktorandů prof. V. Svatoň, který je zárukou kontinuálnosti doktorandského studia na rusistice, bohemistice a komparatistice.

V době, kdy se doc. Glanc osobně angažoval v zajištění zahraničních stáží studentů rusistiky na významných rusistických pracovištích v Rusku (a prozíravě upřednostňoval mnohem dynamičtější a inspirativnější stáže na Ruské státní humanitární univerzitě než na Lomonosovově moskevské státní univerzitě) i v západní Evropě (zejména Kostnice, Berlín, Mnichov) a kdy se mohly dále rozšiřovat styky s prestižními univerzitami ve Francii, Švýcarsku, Rakousku i v USA), byly minimálně půlroční stáže studentů na těchto univerzitách téměř samozřejmé (mnozí rusisté se ještě v následujících letech účastnili tematicky vymezených „letních kurzů“). Dnes většinu kontaktů s těmito pracovišti udržují především bohemisté (Kostnice, Hamburk, Vídeň aj.). Není proto náhoda, že se objevovali studenti, kteří se rozhodli pro doktorandské studium na cizích univerzitách (připomeňme, že doktorandská studia v Kostnici ukončila Radka Bzonková a že je během tří let dokončí také Tomáš Lipták a Inga Kokalevská a že v doktorandském studiu na berlínské univerzitě pokračuje také Jana Kleňhová.

Až potud je všechno v pořádku. Problémem je, že rusistické pracoviště zřejmě nepočítá s tím, že by někdo, kdo doktorandská studia dokončil nebo dokončí, byl přijat do interního pracovního poměru (nasvědčuje tomu například to, že i tak přemýšlivá lingvistka, jakou byla Kateřina Marková, autorka zcela výjimečné diplomové práce, mohla být tak snadno „přenechána“Akademii věd). Vzniká pocit, že ÚSVS se příliš snadno loučí s odborníky, kteří mohli být zárukou kvality studií a že nezajišťuje, jak se zdá, uspokojivé podmínky pro těžce získávané posily. Naději na interní úvazek nemá, jak se zdá, ani Natalia Volkova, která loni zakončila literární prací své doktorandské studium na ÚSVS. Tato skutečnost není zvláště povzbudivá, protože by se mohla opakovat v případě dalších talentovaných mladých badatelů (k završení doktorandského studia se blíží např. teoreticky průbojná Hana Svobodová a M. Kuthanová, zaměřená ke studiu poezie ruské moderny, v oblasti lingvostylistiky by se mělo počítat také s V. Stranz-Nikitinou). Otázka budoucnosti oboru se tak stává otázkou nikoli pouze jednotlivého, ale „kolektivního“ nástupu mladých, odborně připravených, všestranně vzdělaných osobností.

Zatím se však zdá, že prozatím nacházejí uplatnění spíše mimo fakultu. Někteří se pokoušejí prosadit jako překladatelé (připomeňme znovu Hanu Svobodou, Radku Bzonkovou, Alenu a Jana Machoninovy, Miroslava Olšovského, Báru Gregorovou, Janu Kleňhovou, Alexandra Jeništu, Kateřinu Sýkorovou) a jako publicisté (Jan Machonin, Katka Volná, Tomáš Lipták), recenzenti (Miroslav Olšovský, Alena Machoninová, Radka Bzonková, Bára Gregorová), organizátoři vědeckých a kulturních akcí (Katka Volná, Alexandr Jeništa, Marta Nováková) a že naše absolventka Libuše Bělunková dnes řídí jeden z nejprestižnějších kulturních časopisů A2. Není divu, že nacházejí uplatnění v jiných institucích – Kateřina Sýkorová se zabývá problematikou migrace na ministerstvu vnitra, Radka Bzonková řídí řadu programů v nadaci Člověk v tísni, někteří naši absolventi pracují na zastupitelských úřadech atd. Jenom na fakultní rusistice jako by se pro ně nenašlo místo – přitom už přestala i díky grantům platit situace minulých desetiletí, že se z fakultních platů nemohli mladí učitelé uživit.

Prozatím jsem mluvila jen o té části studentů, která vnímala vysokoškolská studia skutečně jako studia na vysoké škole, nikoli na „vyšší střední“. Nevím, jak je tomu na jiných oborech, ale zdá se mi, že ke studiu rusistiky se stále častěji hlásí „jiní“ zájemci – z řad dětí z ruských rodin, které dlouhodobě žijí v naší zemi. Nechci samozřejmě zobecňovat, přesto však musím konstatovat, že část z nich si volí rusistiku jako nejlehčí cestu k získání diplomu z Karlovy univerzity. Spoléhají na to, že znalost mateřského jazyka a to, čemu se učilo na běžných ruských školách před odjezdem do Česka, bude dostačující nejen pro přijetí na vysokou školu, nýbrž i pro dostudování oboru. Četba a kulturní rozhled a znalosti dějin bývají minimální, stejně jako lingvistické myšlení. Proto je problematické, zdali by úbytek zájemců o studium rusistiky měl být kompenzován z těchto zdrojů.

Druhým handicapem oboru je to, že mezi českými zájemci o studium rusistiky se stále častěji objevují ti, kteří naopak začínají jazyk teprve studovat. Tím staví vysokoškolské učitele před dilema, zdali hlavním cílem studia je naučit praktický jazyk, anebo trvat na tom, že by se zdokonalování v praktické ruštině mělo stát jejich osobní záležitostí (soukromá výuka, jazykové školy atd.). V prvním případě se totiž za výuku praktickému jazyku platí hodinami, které by měly být věnovány jiným disciplinám. Vzhledem k přechodu na dvoustupňové studium (bakalářské a magisterské s následnou možností studia doktorandského) by se studium bakalářské omezovalo vlastně na to, aby poskytlo studentům první zběžnou představu ruských dějin, kultury a literatury (stranou zůstává všechno, co souvisí s teorií a metodologií jednotlivých disciplin). Koncepce navazujícího dvouletého magisterského cyklu v podstatě s obdobným rozdělením hodin hrozí tím, že i v tomto cyklu začne převažovat jazykové (filologické) zaměření a že při spojování rusistiky s obecnou slavistikou nebo jednotlivými slavistickými obory dojde ke zbytnění slavistických disciplin (včetně reliktů mnoha současných „slovanských“ iluzí, mýtů a ideologií). Hrozí ostatně i to, že si mnozí studenti přinesou návyky z bakalářského studia (odvykání čtení, promýšlení přečteného, schopnosti samostatné interpretace, nemluvě už nedostatečné teoretické a metodologické vybavenosti) do cyklu magisterského a že vyžadují, aby i ten byl náležitě „zpragmatizován“. Nápravu tohoto stavu se přitom snaží jednostranně přenést na zodpovědnost učitelů předmětů dotovaných v dvouoborovém studiu jednou hodinou týdně. Hlavním dějištěm zápasů s těmito návyky se tak stávají konzultace při psaní diplomových prací, kde v nejednom případě vlastně vysokoškolské studium v pravém slova smyslu teprve začíná). Tomuto stavu jistě přispěje také to, že právě na rusistice byly zrušeny povinné diplomové semináře, kde diplomanti museli představovat a obhajovat koncepty svých prací a jejich jednotlivé rozpracované části (chtěla bych připomenout, s jakou zodpovědností vedla společný diplomový seminář lingvistický i literární doc. K. Chlupáčová).

2. Jak si představujete budoucnost tohoto oboru?

Nerada bych si představovala budoucnost oboru, na němž mi navzdory všemu doposud záleží, jako konzervaci tohoto stavu. Mám však pocit, že všechny mé představy o nápravě poměrů nemohou za daných podmínek, v nichž se ocitla nejen rusistika, ale celá filozofická fakulta UK, být jiné než utopické. Vnější tlaky i svým způsobem problematická konkurence nejrůznějších soukromých, k pragmatickým účelům zaměřených soukromých i v různých krajských a okresních městech zakládaných univerzit, které sice mohou zlepšovat statistiky vysokoškolsky vzdělané mládeže, ale zároveň snižovat úroveň vysokoškolského vzdělání, nutí také univerzity, které by si rády zachovaly prestižní postavení, k účelovým kompromisům. Jako by chyběla odvaha říci, že „není diplom jako diplom“ a že absolventi bakalářského studia z mnoha jiných vysokých škol udivují při ústní části přijímacích zkoušek katastrofálně nízkým kulturním rozhledem a naivními představami o tom, co čekají od vysokoškolského studia (nejčastější odpovědí bývá „lepší titul“ pro sehnání lepšího místa u zahraničních firem).

Proto bych jako jednu z možností nápravy viděla jednak jednooborové studium rusistiky (doplňované podle zájmů uchazeče přednáškami na jiných humanitních fakultních pracovištích, kde by se jim mohlo dostat hlubší teoretické průpravy). Vyvázání rusistiky z představ o „slavistických studiích“ jako jediné možné kombinace by umožnilo studium v přirozenějších a širších kontextech světových (s týmž problémem se musí ostatně vyrovnat i fakultní polonistika a další specializace). Zajištění alespoň krátkodobých stáží zahraničních odborníků, aby obor neztrácel kontakt s tím, co se děje ve světě (připomněla bych např. ohlas přednášek prof. Lachmannové a prof. Fleishmana i Holta Meyera, které zajišťoval doc. Glanc; demonstrativním odchodem doc. Gigera, jehož pro práci na katedře slavistiky získal rovněž doc. Glanc, se pracoviště připravilo o významného odborníka, který by mohl koncepčně řídit lingvistickou část celého pracoviště).

Východisko bych viděla ve všestranné otevřenosti oboru, počínaje interdisciplinárním bádáním (vždyť byly obhájeny mimořádně zajímavé práce o vztahu slova a filmu, poezie a hudby, poezie a výtvarného umění atd.). Fakultní rusistika by se neměla uzavírat sama do sebe, ale měla by se na straně jedné výrazněji účastnit vědeckého a kulturního života a na straně druhé využívat spolupráce s rusisty mimo fakultu (myslím tedy především s překladateli, kritiky, nakladateli, komentátory a publicisty (varovným příkladem by mohlo být, že na fakultě se ani sporadicky neobjeví Dušan Karpatský, jehož zásluhy o uvádění chorvatské kultury do kultury české a naopak jsou naprosto mimořádné).

3. Co je podle Vás potřeba ke zlepšení situace?

Jako utopie bude jistě působit představa, že by se mělo z konceptů rusistiky, jak jej svého času předkládali prof. V. Svatoň a doc. T. Glanc, zachránit to, co se z něho zachránit dá. A zároveň zajistit, aby se stali garanty budoucího vývoje rusistiky a aby měli dost možností k tomu přitáhnout k práci především ty, kteří by se chtěli a mohli s jejich konceptem ve větší či menší míře identifikovat. Stále samozřejmě mluvím o „literární rusistice“, která se neomezuje pouze na rusistiku fakultní. V daných poměrech nemůže ovšem fakultní studium začít od prvního studiem doktorským, ale důsledné zavedení amerického způsobu trojstupňového studia by tu mohlo pomoci. Co se konceptu badatelských univerzit týče, dosud se (ať už z jakýchkoli důvodů) nepodařilo propojit badatele s těmi učiteli, kteří svou špičkovou vědeckou kariéru obětovali vedení studentů a pracné snaze o zvýšení jejich kulturního rozhledu. Rigidní trvání na hodnostních předpokladech jako jediných předpokladech kvalifikačních křiví naprosto praxi přijímání pracovníků na fakultu.

4. Dodatečná otázka

V čem vidím zvláštní situaci české rusistiky na rozdíl od jiných oborů?

Vytisknout článek