Anketa – rusistika a slavistika očima českých rusistů

Titulní strana - 6. 2. 2008 - Položili jsme vedoucím i řadovým pracovníkům českých rusistických/slavistických univerzitních pracovišť otázky týkající se současnosti a budoucnosti rusistiky/slavistiky. Řazení je abecední podle města, kde jednotlivé instituce sídlí, tedy: Brno, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Praha.

Vladimír Svatoň (FF UK, Praha)

1. Jak hodnotíte stávající situaci v české rusistice (slavistice)?

Akademická rusistika, pěstovaná na vysokých školách a sporadicky i v ústavech Akademie věd (ve Slovanském ústavu), musí vždycky nějakým způsobem, třeba nepřímo, komunikovat s kulturním prostředím určitého národa nebo lépe širšího regionu. Představa o čisté akademické vědě, jak je reprezentována na okázalých mezinárodních konferencích, není kulturně produktivní: „konferenční věda“ se soustřeďuje na módní pojmy, které po vymezenou dobu poutají všeobecnou pozornost, každý k nim musí podotknout svoje, načež jsou po několika letech vystřídány novými pojmy, jež tvoří povinné penzum vědeckého zájmu, zatímco staré pojmy se propadnou do zapomenutí. Skutečný kulturní život se rozvíjí jinak: každý jeho účastník (ať tvůrce, ať „percipient“) musí naopak objevit vlastní okruh otázek, jímž se většinou zabývá celý život (významní literární myslitelé rozvíjeli soustavně jeden převládající model myšlení), výsledky jeho práce nejsou vázány na úzký dobový kontext, lze se k nim vracet, jako se můžeme (musíme) vracet k pracím Jurije Tyňanova nebo Jana Mukařovského.

Rusistika u nás po pádu totalitního režimu získala v tomto ohledu zajímavou příležitost: ocitla se v reálném prostoru, odpadla povinná nic nevyjadřující schémata, každá vydaná kniha, každé divadelní představení, každý uvedený film svědčí aspoň o potenciálním zájmu kulturně diferencované veřejnosti. Je ovšem otázka, jak tohoto stavu dokážou rusisté využít. Na vysokých školách se rusistika vyučuje, vlastní publikační činnost také existuje. Zatím jsem však nepozoroval zrození žádné výrazné koncepce, zájmy českých rusistů jsou dosti fragmentární. V rusistice se udržela výrazná personální kontinuita s minulým režimem, ale i kontinuita témat a problémů: pokud stihnu sledovat, je to především studium literatury „stříbrného věku“, tradiční náměty z ruské avantgardy, jednotlivá témata z uměleckých pokusů druhé poloviny 20. století (zde je nejvýznamnějším počinem Lexikon ruských avantgard Tomáše Glance a Jany Kleňhové), ruská emigrace (nebo jak se v Rusku eufemisticky říká „ruské zahraničí“). Témata jsou kladena vedle sebe, bez výrazné strukturace celkového materiálu, nové syntetické práce (příručky dějin ruské literatury) jsou vesměs eklektické. Někdy ještě přežívá sterilní koncepce „slavistiky“ jakožto jednotného oboru. (Je nutno ocenit, že na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy bylo studium slovanské filologie rozčleněno logicky do tří seminářů podle rozdílné historické zkušenosti a rozdílných historických osudů slovanských etnik ve třech evropských regionech – východoevropském, jihoevropském a středoevropském. Tak to odpovídá logice kulturního vývoje.)

2. Jak si představujete budoucnost tohoto oboru?

Zájem o Rusko byl v Čechách vždycky oživován aktuálním kulturním horizontem: Havlíčkovo pojetí Ruska souviselo s krystalizací reálného politického programu české společnosti; dekadence či symbolismus (jejímž současníkem byl – kupodivu – T. G. Masaryk) s hledáním odpovědi na krizi evropské civilizace, k níž Rusko podle všeobecného přesvědčení řeklo originální slovo; avantgarda s (upřímnou) představou, že se v novém Rusku rodí jiné možnosti lidského soužití, než jaké nabízela dosavadní společnost… Návraty k těmto idejím vyznívají dnes falešně. „Vymyslet“ nové však není možno: je třeba naslouchat materiálu a ulovit v něm jeho vedoucí linii.

Věřím tedy, že rusistika jednak bude udržovat krok s rozvojem evropského myšlení (filosofie především), protože odtud se otevírá perspektiva i pro naši kulturu: řekl bych, že „druhý“ jakožto tajemství, neprůhlednost, výzva, která nás má k opuštění stereotypů a k proměnám vlastní identity, je plodnou inspirací v myšlení posledních desetiletí; jednak že rusisté objeví, čím je pro nás Rusko zajímavé a čím nás může obohatit. Pochybuji, že to bude ruský „postmodernismus“, který mi připadá často jako snůška vulgárních schválností, v čemž je dědicem ruského nihilismu. A doufám také, že to nebude fascinace ruským návratem k velmocenské pýše, jejíž součástí je náboženská nesnášenlivost. Snad to budou literární díla, ze kterých bude patrno, že člověk, má-li žít skutečně lidským životem, nemůže podléhat tlakům obecných názorů a obecného stylu života (nejen totalitě, ale i módě a konzumnímu potřebám), a přitom si musí být vědom, že tak vstupuje do světa s množstvím rizik a nerozřešených problémů, že nemá zaručen ani úspěch, ani štěstí, přesto však nemůže před tímto krokem couvnout. Jinak řečeno, že se musí zbavit minulosti, ale zároveň potřebuje vědět, že to, do čeho vstupuje, není nic hotového a neproblematického. Existují taková díla? Abych pravdu řekl, nevím. Možná pro dnešek už dávný Vladimir Nabokov s jeho ironií vůči všem hotovým myšlenkovým schématům a převzatým gestům či klišé (to jest kýči)…

3. Co je podle Vás potřeba ke zlepšení situace?

Za prvé, je navýsost nezbytné, aby přestalo podceňování humanitních disciplin jak po stránce finanční, tak z hlediska posuzování jejich výsledků. Momentálně se stále prosazují kritéria odvozená z praxe přírodních věd. Pro evidování výsledků humanitních věd se tato kritéria nehodí, třeba již preferování publikací v cizím (rozuměj anglickém) jazyce: marno vše, humanitní vzdělání je spjato s kultivací neopakovatelné autorovy řeči, i v takzvané literární vědě. Malé národy mohou se zapsat do širšího povědomí jen svou kulturou, přičemž ovšem v národě s malou čtenářskou (diváckou) obcí si kultura sama na sebe nevydělá, musí být dotována (bylo by například potřeba výrazněji podporovat lektoráty češtiny na vybraných zahraničních univerzitách).

Za druhé by bylo dobré, aby i u nás byly vyčleněny – řekněme – dvě univerzity, jakési „top two“ (obdoba amerického „top ten“), kde by se výkon univerzity neměřil počtem studentů a kde by hlavním posláním vysokoškolských učitelů byla badatelská činnost. Jejich přednášky by pak byly jakousi tvůrčí dílnou, která by zasvěcovala vybrané posluchače do formulování nových koncepcí, do návrhů nových pojetí a kde by se učitelé i posluchači vzájemně inspirovali. Taková univerzita by ovšem musela být financována podle jiných pravidel. Nemohla by se také věnovat tzv. bakalářskému studiu, které má poskytovat jen jakési praktické dovednosti, ale nikoliv poznání. Jsem si vědom, že je to za nynějších poměrů nesplnitelný sen, jakkoliv plodný.

Za třetí by bylo potřeba, aby se na rusistice objevil znovu třicetiletý Roman Jakobson. Třeba mezi námi někde chodí, jen o něm nevíme.

Vytisknout článek