Anketa – rusistika a slavistika očima českých rusistů

Titulní strana - 6. 2. 2008 - Položili jsme vedoucím i řadovým pracovníkům českých rusistických/slavistických univerzitních pracovišť otázky týkající se současnosti a budoucnosti rusistiky/slavistiky. Řazení je abecední podle města, kde jednotlivé instituce sídlí, tedy: Brno, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Praha.

Tomáš Glanc (FF UK/Universität Bremen)

1. Jak hodnotíte stávající situaci v české rusistice (slavistice)?

Podle mně dostupných informací se děje spousta sympatických aktivit překladatelských a edičních, popularizačních, organizují se různá tematická setkání, projekce, pohostinská vystoupení a představení, koncerty, zájezdy, píše se dost informativní publicistiky, existuje spousta spojnic v oblasti hudby, literatury, náboženství, politických iniciativ, nevládních organizací a nejrůznějších zájmových uskupení. Zdá se mi, že spolková a osvětová činnost probíhá dost čile.

Ovšem pokud se ptáte na univerzitní obor, tak ten moc pěkně nepůsobí. Podle mě to souvisí i s tím, že slavistika jako vědecký obor na celém světě prochází etapou hroucení a formulace nových cílů a cest k nim. A česká situace je navíc v poslední době postižena jakýmsi personálním soumrakem. Ale možná to z jiného úhlu pohledu nepůsobí tak černě.

2. Jak si představujete budoucnost tohoto oboru?

Jednu verzi budoucnosti slavistiky, odpovídající dokonce i komplikovaným normám akreditačních požadavků českých vysokých škol, jsme s pár kolegy před několika lety zformulovali, dali jsme si práci s vyplněním mnoha tabulek i výpočtem vyučovacích hodin za týden, vymysleli jsme zkoušky a požadavky ke státnicím a sepsali základní povinnou literaturu. O realizaci zatím nikdo neprojevil vážný zájem, programovou preambuli návrhu otiskl časopis Slovo a smysl.

Jednou větou šlo o studia v rámci současného stavu humanitních věd, která počítala s látkou z oblastí, ve kterých se mluví a píše převážně slovanskými jazyky, ale zároveň byla koncipovaná jako škola současného bádání o jevech kultury a mysli, s dostatečně širokým záběrem od faktografie přes reflektovaně historicky pojaté přístupy až k invenčním metodologiím, formovaným v posledních 30, 50, 100 letech. To by byla realizace představy, vedoucí podle mě slibným, podmanivým směrem.

Co se týče reálné činnosti slavistických pracovišť, hlavně v postkomunistických zemích (v jiných zemích je to někdy obdobné, ale někdy i dost nebo skoro úplně odlišné), pak se zdá, že existuje několik tendencí. Starofilologická, která studuje „národ“, vyučuje jazyk a vlastivědu a za „současnou“ kulturu považuje třeba básně 10.–60. let 20. století. Pak tendence angažovaně slovanská, která v duchu konfrontačního slavjanofilství 19. století ukazuje na různých příkladech odlišnosti mezi „slovanstvem“ a „Západem“. A snad nejrozšířenější je tendence historicko-konjukturální, vycházející z chronologického popisu dějin jazyka a literatury a ozdobující výčty jmen, titulů, témat a motivů takovými termíny, které se zrovna zdají být v módě – třeba „postmoderna“, „emigrace“, „ekranizace“, „gnóze“ nebo „identita“. Budoucnost takové verze oboru si představuji jako žalostný úpadek, na který ale jeho provozovatelé ještě dlouho budou bohužel inkasovat desítky miliónů v různých grantových a výzkumných záměrech.

3. Co je podle Vás potřeba ke zlepšení situace?

Reflexe stávajícího stavu, jeho genealogie a formulace nějakého programu, který by dával smysl a neomezoval se na nicneříkající formulace typu „seznámit se s dějinami a teorií jazyka a literatury“...

Představte si, že pracujete v nějaké nemocnici, pekárně, nadaci nebo třeba firmě na výsadbu záhonů a vaši nespokojenost vyvolává nezájem zákazníků a kolegů z příbuzných oborů, nízká mzda, mizerné výsledky: pacienti chřadnou ne-li umírají, zdravotní personál je líný a neochotný, chleba chutná gumově, klienti i sponzoři lhostejní, kytky vadnou, skoro všude plevel. Není podmínkou zlepšení zjistit a zřetelně formulovat, jaká je historie podniku, kde došlo ke zcestí, co se přestalo osvědčovat a jak pojmout budoucí možnosti způsobem, umožňujícím nějakou, byť riskantní, naději? Univerzity a obzvlášť humanitní vědy se samozřejmě v mnoha ohledech liší od světa technologie, komerce a výroby. Ale často to vypadá, jako by si jejich představitelé mysleli, že zde neplatí ani elementární zákony lidského počínání obecně. Domnívám se, že je to hluboký omyl.

Vytisknout článek