Dominantní kníry ruské kultury

Kultura - 28. 11. 2007 - Na počátku 90. let skupina ruských vědců, převážně fyziků, rozpracovala teorii tzv. „socioniky“ – disciplíny vegetující kdesi na hranici jungiánské psychologie typů, aplikované sociologie a mysticismu s uměleckým přesahem. Teorie nebyla zrovna složitá: každý člověk je podle určité psycho-fyzické charakteristiky zařaditelný jako specifický typ a v běžných mezilidských vztazích se mu snáze vychází s lidmi typově spřízněnými. Z tohoto principu je potom možné vycházet při hledání partnera, sestavování pracovního kolektivu, lze jím naopak odůvodnit rodinné nesoulady, problémy s šéfem, a když se člověk trochu snaží, lze tuto teorii aplikovat prakticky na každou životní situaci.

nejen ruské „dominantní kníry“ a nositel tzv. „negativního vousu" – koláž k článku

Právě po takovýchto jednoduchých „receptech na život“ začal v době perestrojky prahnout sovětský a později ruský občan, a tak odborníci na socioniku, společně s psychotroniky, proutkaři a náboženskými vizionáři, kteří dokázali pohotově zareagovat na všeobecný hlad po duchovnosti, na nějaký čas zcela ovládli bojiště.

Slunce socioniky přirozeně začalo zapadat ve chvíli, kdy se rozpadlo prvních pár ukázkových „socionických manželství“, kdy se do krve poštěkalo několik zaručeně „socionicky vyvážených“ kolektivů a kdy Vovka z komunálky zjistil, že Vaska od vedle „je pořád stejnej všivák“, i když z hlediska socioniky mezi nimi mělo dojít ke splynutí duší.

Ze socioniky se postupem času stal jakýsi folklór, a protože lidové zvyky mají neobvyklou setrvačnost, člověk může v Moskvě dodnes zaslechnout větu typu „No ne, ten Nikita Michalkov, to je úplnej Maxim Gorkij!“.

Některé detaily člověku docházejí až zpětně. Když v roce 2000 Nikita Michalkov z televizní obrazovky promluvil k národu, aby zahájil první Moskevský festival Putinovy éry, bylo zřejmé, že poměry se v krátké době radikálně změnily. Na místě úspěšného režiséra a osudem rozmazlovaného synka z šlechticko-nomenklaturní rodiny se na obrazovce objevil skutečný „vůdce ruské kultury“. Vzpřímená atletická postava, odhodlaný výraz v obličeji, pevný hlas a především – impozantní knír. Nejednomu ruskému občanu odchovanému socionikou v té chvíli poskočilo srdce vzrušením: vrátil se Maxim Gorkij, velký spisovatel a přítel otce národů.

Zde je třeba učinit odbočku, neboť právě Michalkovův knír, lépe řečeno typ jeho kníru, má pro pochopení osobnosti tohoto „národního kulturtrégra“ a pro pochopení celkového stavu dnešní ruské kultury zcela zásadní význam.

Typologie vousu neboli „barbero-moustacholgie“ je podobně jako socionika tradiční disciplínou ruské psychologie, která (logicky) zkoumá jen mužskou část populace – s výjimkou androgynů, mužatek – zkrátka z toho či onoho důvodu zarostlejších dam. Mýlil by se ovšem ten, kdo by se domníval, že z hlediska typologie vousu nelze hodnotit muže bezvousého. Naopak – muži kteří se pravidelně holí či, odborně řečeno, spadají do kategorie, již charakterizuje tzv. „negativní vous“, patří mezi psychologicky nejsložitější, ale také nejzajímavější osobnosti. Nás však v současné chvíli zajímá kategorie jiná a daleko čitelnější, totiž kategorie mužů s „dominantním knírem“.

Vedle Nikity Michalkova a Maxima Gorkého (Peškova) do ní patří také sovětský diktátor Josif Stalin, český konzervativní politik Jan Kalvoda či francouzský zpěvák a skandalista George Brassens. Na rozdíl od Kalvody a Brassense, kteří jednoznačně spadají do podkategorie „dominantního kníru horizontálního (typu bobr)“, Michalkov, Gorkij (Peškov) a Stalin bývají řazeni do podkategorie „dominantního kníru polovertikálního (s latentně povislým okrajem)“.

Na typovou příbuznost Nikity Michalkova a Maxima Gorkého (Peškova) tedy poukazují hned dvě tradiční ruské odnože ruské psychologie, a tak není divu, že se přirozeně promítla i do reálných biografií obou mužů ruské (sovětské) kultury. Raná léta Gorkého (Peškova) i Michalkova charakterizuje mladistvý vzdor, který v obou případech vyplývá z neslučitelnosti stanoveného ideálu a reálného prostředí, v němž se oba mladíci řízením osudu ocitli. Maxim Gorkij (Peškov) narozený v chudé rodině řemeslníka – stolaře již jako velmi mladý zahořel pro teorii marxismu a s tvrdými podmínkami raného ruského kapitalismu se vyrovnal radikálním odchodem ze svého přirozeného prostředí – zpočátku skutečným (více jak rok se toulal po Rusku) a později symbolickým (do světa literatury a politiky). Odcizení Nikity Michalkova bylo podobné, jen s opačnými znaménky: šlechtický rod, z něhož pocházel, se po revoluci stal jednou z nejtvořivějších buněk nového režimu (otec Nikity Michalkova je např. autorem slov sovětské hymny i Putinem objednané nové hymny ruské) a Nikita Michalkov se v reakci na tento úpadek rodové tradice utekl do prostředí filmových studií (už jako mladík si zahrál v kultovním filmu té doby Kráčím po Moskvě – Ja šagaju po Moskve, 1963), kde se rodily jeho filmové příběhy resuscitující dávno zmizelé aristokratické tradice.

Oba umělce spojuje i další životní etapa, kterou bychom mohli nazvat zráním. V případě Gorkého můžeme po revoluci roku 1905 pozorovat stupňující se kritičnost vůči bolševikům, která se výrazně projevila v jeho povídce Zpověď (Ispoveď, 1908) a která jej, po složitých revolučních peripetiích, v roce 1921 přivedla až do režimem „hájené“ emigrace v jihoitalském Sorrentu. Důležitá však zůstává skutečnost, že Gorkij nikdy nevystoupil z role moudrého rádce, který si prostřednictvím osobních styků s Leninem a Stalinem i v exilu podržel značný vliv na chod sovětské kultury a politiky. Do značné míry podobnou pozici zaujal i Nikita Michalkov, jehož filmovou tvorbu období brežněvismu sice nelze nazvat jako neoficiální, nicméně lze v ní spatřovat tendenci k odchodu do „vnitřní emigrace“ či spíše „skvělé izolace“ jištěné neotřesitelným postavením rodu Michalkovů v strukturách komunistické nomenklatury.

Nejzajímavějším momentem této srovnávací biografie je však bezesporu životní finále, závěrečný poryv, který je dnes již dořečen v případě Gorkého a který je dávno srozumitelně započat v životě Michalkovově. Maxim Gorkij se v roce 1933 na Stalinovo přání vrací do SSSR a svou pozici vůdce sovětské kultury vzápětí stvrzuje přijetím úkolu vysoké důležitosti: v čele brigády spisovatelů se vypraví na obhlídku stavby Bělomořsko-baltského kanálu. V následujícím roce pak vydává knihu Belomorsko-Baltijskij kanal imeni Stalina, která v očích zahraničí legitimizuje existenci tohoto koncentračního tábora, kde zahynuly stovky tisíc lidí. Jakýmsi vyvrcholením Gorkého přimykání k Stalinovu kultu je jeho práce na svolání 1. všesvazového sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934, který ve svém důsledku znamená zavedení socialistického realismu jako jediné povolené tvůrčí metody. Poté následuje strmý pád, na jehož konci je dodnes nevyjasněná smrt Gorkého a jeho syna (v obou případech se spekuluje o tom, že byli na Stalinův pokyn otráveni).

Svou neomaleností a zarážející upřímností se počinům posledních let Gorkého života mohou snadno vyrovnat symbolické akty, jež v předvečer konce Putinova druhého volebního období a v procesu jeho přerodu z voleného prezidenta v „národního vůdce“ vykonal Nikita Michalkov. Jeho film „12“ je profesionálně zvládnutou agitkou, která má v očích západu legitimizovat Putinovými politickými technology vytvořený model suverénní demokracie. Jeho film „55“, „one man show“, v níž se se slzou v oku vyznává ze svého obdivu k muži, který dokázal přivést Rusko na správnou cestu, je již jen definitivním potvrzením Michalkovova rozhodnutí zvěčnit svou respekt budící postavu po boku malé, bonapartovské postavy bezvousého satrapy Je jen otázkou času, kdy taková socha vzejde z dílny jejich společného věrného přítele a sochaře Zuraba Cereteliho, který je mimochodem také spoluautorem Michalkovova otevřeného dopisu V. Putinovi. V tónu ne nepodobném prohlášení české Anticharty v něm „jménem všech (!) ruských umělců – více než 65 tisíc malířů, sochařů, grafiků, mistrů užitého umění, divadelní dekorace i lidového umění“ – žádají prezidenta Putina, aby setrval v prezidentské funkci i v třetím volebním období.

Zbývá si položit otázku, jak s činy dvou „velkých“ mužů naloží plynoucí čas. V případě Gorkého je již otázka v podstatě zodpovězena. Jeho postava dnes žije především v povědomí stále živé komunity socioniků, kteří si nemohou vynachválit, jak výrazný typ tento spisovatel představuje. Jeho dílo prozatím leží ve vyšších poličkách starých knihoven, kam se na ně snáší prach, který už dávno nikdo nevymetá. Chtělo by se říci, že v případě některých jeho knih se tak děje neprávem, jenomže nic naplat – díla zkrátka často následují osudy svých autorů. Jak si čas poradí s filmy Nikity Michalkova prozatím není jasné. Jisté však je, že na jeho „dominantní knír“ se v Rusku jen tak nezapomene.

Ve zkrácené verzi vyšlo v Kulturním týdeníku A2.

Jan Machonin (redakceruskodnes.cz)

Vytisknout článek