Potíže s dvojí historií – Ad Ondřej Soukup: Jedinou zbraní je schopnost sebeironie

Politika - 19. 11. 2007 - Od moskevské návštěvy Václava Havla uplynul již více než měsíc, noviny se sloupky hodnotícími jeho počiny již dávno zežloutly a vracet se k vystoupení, které tento politik a spisovatel, jenž pro Rusy, odjakživa vzývající politickou intuici spisovatele, představuje cosi na způsob nesplnitelného snu, přednesl v Muzeu Andreje Sacharova, se může zdát jako házení hrachu na zeď.

Václav Havel při projevu v U - Zdroj: IMF.org

Pro takové ohlédnutí mluví snad jen dvě skutečnosti: na rozdíl od novinového papíru internet nežloutne a také se domnívám, že ani Havlovy myšlenky a myšlenky jeho spolubesedníků s uplynulým podzimem neztratily nic na své naléhavosti. Dovoluji si proto volně doplnit článek Ondřeje Soukupa o několik poznámek a komentářů, které jsem si v den vystoupení zaznamenal do poznámkového bloku.

Jak již podotknul Ondřej Soukup, tématu „Formování historické paměti o sovětském režimu v souvislosti se současným stavem občanské společnosti v Rusku“ se většina vystoupivších držela skutečně jen velmi volně. Nicméně našlo se i několik disciplinovaných, kteří se tématu alespoň letmo dotkli.

Patřil k nim i sám Václav Havel, který jinak převážnou část svého příspěvku věnoval hlasitému přemýšlení o politice. Na úvod zdůraznil, že nepřijel, aby ruskou opozici poučoval o tom, jak se má chovat a jak má dosáhnout úspěchů. „Současná situace v Rusku je s obdobím, kdy jsem působil v československé protikomunistické opozici, v mnohém nesrovnatelná. Některé strategie a mechanismy, kterých jsme používali v Chartě 77 v období normalizace, jsou však doposud živé a využitelné,“ prohlásil Havel a v krátkosti se pokusil vyvodit ze své osobní zkušenosti některé obecnější závěry, které by mohly posloužit jako inspirace pro odpůrce současného Putinova autoritativního režimu. Za nejdůležitější z nich označil ochotu opozičních proudů různé politické orientace dočasně rezignovat na dílčí politické ambice a přijmout jakési základní minimum, na kterém by se shodly všechny síly a které by bylo automaticky přijímáno každou politickou iniciativou usilující o zavedení demokracie v Rusku. K stanovenému tématu se vrátil oklikou až na samotném konci svého vystoupení. Upozornil, jak důležité byly pro Chartu 77 konsenzuálně přijímané dokumenty Charty 77, které se později staly základem pro budování svobodného státu. Mimo jiné podle něj sehrály svou roli i při formování nezávislé historiografie. Jako příklad uvedl zveřejnění Tezí o vyhnání sudetských Němců z pera Jána Mlynárika (Danubius), které na konci 70. let rozpoutalo bouřlivou, zato plodnou debatu mezi opozičními historiky.

Nesouhlasil bych s Ondřejem Soukupem, který se domnívá, že Havlova slova jeho kolegové příliš neposlouchali. Proti takovému tvrzení svědčí všeobecné souhlasné pokyvování a pobrumlávání, které bylo jediným zvukem, který se ozýval ze ztichlého a soustředěného publika.

Po Havlovi vystoupil ředitel Muzea Andreje Sacharova Jurij Samodurov, který se jako pořadatel debaty volky nevolky musel přidržet stanoveného tématu. Na Havlův příspěvek navázal úvahou o zdrojích národní hrdosti, které podle jeho soudu mohou být nazírány jednak z perspektivy většinového obyvatelstva a jednak z perspektivy těch, kdo stáli v opozici ke komunistickému systému. Jako příklad uvedl válku v Afghánistánu, kterou jedni považují za hrdinství a druzí za násilnou okupaci, během níž zbytečně umírali ruští vojáci. Celé dějiny SSSR jsou potom podle něj vnímány z jedné strany jako naplnění představy o velikosti ruského národa, z druhé potom jako období zločinného postupu komunistického režimu proti vlastnímu národu. Samodurov vyslovil obavu, že tento rozpor dnes může sloužit instrumentalizaci historických faktů a jejich zneužívání v politice.

Na moment využívání zkresleného výkladu historie při vytváření „nové ideologie s imperiálními rysy“ poukázala také disidentka a obhájkyně lidských práv Ljudmila Alexejevová, jejíž projev otiskly v plném znění Hospodářské noviny (5. října 2007). Upozornila na nebezpečí, které s sebou nese šíření tohoto nového „kanonického“ výkladu historických událostí (mj. legitimizace stalinského režimu či ospravedlňování paktu Molotov-Ribbentrop) v příručkách pro učitele dějepisu doporučených ministrem školství V. Filippovem základním školám po celém Rusku. Zároveň však poukázala na to, že tuto novou „imperiální ideologii“ jen těžko podpoří ruské obyvatelstvo, jež ztratilo důvěru ve stát, který se o ně v rozhodující chvíli nedokázal postarat a který i nadále prohlubuje jeho sociální úpadek.

Od tématu poněkud odbočil známý obránce lidských práv Sergej Kovaljov, který se, na rozdíl od Alexejevové, pokusil nahlédnout současnou situaci v Rusku v planetárních souvislostech. Fungování současného ruského státu je podle něj založeno na „imitaci“ na všech úrovních: imitaci voleb, imitaci práva, imitaci střídání moci atd. Tato „imitace“ je přitom Západem přijímána jako realita, což svědčí o globální politické krizi, jež spočívá především v absenci morálního rozměru politiky, jejímž důsledkem je ochota Západu přistoupit na klamnou hru Putinova režimu z důvodu krátkodobých merkantilních zájmů. Ani Kovaljov nevynechal příležitost vyjádřit se k aktuálnímu politickému tématu, když prohlásil, že v současné situaci musí ruští obhájci lidských práv nevyhnutně zaujímat politické stanovisko.

Arsenij Roginskij ze společnosti „Memorial“, jež se zabývá otázkami soudobé historie a obranou lidských práv, ve svém vystoupení vyslovil tezi, podle níž pro každou historickou událost existují různé výklady, které závisí na kulturně-historickém pozadí, na jehož základě vznikají. Jako příklad uvedl poválečnou situaci v Pobaltí, která je z ruské strany považována za osvobození a ze strany pobaltských národů za okupaci. Za podmínku řešení takové situace označil otevřenou diskusi, vstřícnost a toleranci vůči odlišným výkladům historie. Na debatu, v níž by mu první hlas z publika jistě připomněl váhu holého faktu a metodu kritické analýzy historických pramenů, už bohužel nedošlo. V divákovi tak zůstal matný dojem, že směšování historie a ideologie je v Rusku stále normou.

V diskusi vystoupil také politik Grigorij Javlinskij (Jabloko), který se příliš nežinýroval a udělal si ze Sacharovovského centra předvolební tribunu. Nicméně i jeho vystoupení bylo zajímavé, snad pro množství jakoby prefabrikovaných výrazů, se kterými jeho strana táhne do předvolebního boje. Současný politický systém nazval jako „kapitalismus se stalinskou tváří“, když předtím poukázal na jeho autoritativní charakter. Dále uvedl, že dnešní Rusko je „totalitou modifikovanou k potřebám 21. století“. Javlinskij se vyslovil také k blížícím se volbám, které jsou podle jeho mínění „podřízeny administrativní regulaci“, a během nichž bude docházet k „masovým falzifikacím“. S jeho ostře formulovanými závěry nešlo nesouhlasit – škoda jen, že je považuje za své vlastnictví a odmítá se o ně podělit s ostatními ruskými opozičníky. V tom zásadním – totiž v potřebě nalézt ono nezbytné minimum – se, jak už uvedl Ondřej Soukup, s Václavem Havlem neshodnul.

Na závěr si ještě dovolím ocitovat úryvek z volného rozhovoru s novináři, který následoval po skončení diskuse v odděleném salónku. Václav Havel během něj pronesl jednu, podle vlastních slov „provokativní tezi“: „Rusko je velkou euroasijskou mocností (…) S tím ale podle mého názoru souvisí jeden problém: není si tak docela jisto, kde začíná a kde končí. Myslím, že tyto hranice jsou do jisté míry rozmazané. A rozmazané hranice se, pokud se podíváme do historie, často stávají příčinou válek. (…) Dnes si v ruské politice všímám určité nostalgie po sovětských hranicích, po územích, které byly součástí Varšavské dohody. Vzniká tak dojem, jako by Rusko považovalo za svůj majetek to, co mu kdysi patřilo. Uvedu příklad. V poslední době se Rusko ve vztahu k mé zemi chová tak, jako by Česká republika stále ještě byla součástí Varšavské dohody, tak jako dřív, jako by spadala do sféry ruských zájmů, jako by se nacházela za určitou demarkační linií."

Petr Jauza (redakceruskodnes.cz)

Vytisknout článek