Na lovu volné myšlenky

Kultura - 12. 11. 2007 - Najít v Moskvě svobodnou myšlenku není právě jednoduchá věc. Tomu, kdo by se o něco podobného chtěl pokoušet, bych doporučil následující postup: najděte si v ruské metropoli přítele, který je zaručeně volnomyšlenkář a ví, kde se co šustne.

Ten vám například v pravou chvíli sdělí, že v kulturním centru Vysoké školy ekonomické vystoupí s přednáškou na téma „Jazyk veřejné sféry: modely minulosti a obrazy současnosti“ šéfredaktor ruského vysílání Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda Petr Vajl, který si náhodou odskočil z Prahy do Moskvy. Dále vám laskavě poskytne číslo na jistou paní Moldaverovou s ujištěním, že je to skutečně dcera „toho Moldavera“ a že právě jí je třeba zavolat, aby byl člověk zapsán do příslušného seznamu zvaných. Když se vám podaří této osobě dovolat, věci nabírají spád. Dostavíte se do budovy VŠE na Pokrovském bulváru a u vchodu jste zadržen strážníkem, který vás odmítne vpustit s tím, že o žádné Svobodě nikdy nic neslyšel. Po dlouhém naléhání jste odkázáni kamsi „rovně a doprava za roh“, kde by „snad něco takového mohlo být“. Za rohem však není ani Petr Vajl, ani svoboda, nýbrž ambasáda Korejské lidově demokratické republiky, před kterou zmateně těká hned několik zastánců volné myšlenky.

Po krátkém kolektivním bloudění se přeci jen všichni šťastně doberou do příslušné auly právě ve chvíli, kdy sympaticky vyhlížející tlouštík s šedivým plnovousem ne nepodobný G. K. Chestertonovi cituje G. K. Chestertona, aby vtipem trochu rozpustil spíše neveselé téma, o kterém již nějakou chvíli rozšafně hovoří. „Ruský jazyk definitivně upadl, topí se v klišé, floskulích a slovním plevelu, není mu pomoci!“ hřímá Petr Vajl s vervou našeho národního floskulobijce Vladimíra Justa. Jak se posluchač dále dozvídá, tento úpadek jazyka není způsoben setrvalým užíváním starého nomenklaturního ptydepe či zaváděním nové hatmatilky putinského období, nýbrž je důsledkem tisícileté kulturní tradice. „Kampak my na angličtinu: když v Anglii hráli Shakespeara, my jsme tu měli Ivana Hrozného,“ bere Vajl poslední naději studentovi, který se táže, zdali je nějaká šance, že se Rusko z tohoto úpadku někdy vyhrabe. A aby nezůstaly nějaké pochybnosti, doplňuje, že ruština je na rozdíl od angličtiny jazyk nelogický, dobrý tak na to, aby se v něm vyjadřovaly bolesti duše a jiné abstraktní nesmysly – dohromady je tedy k ničemu. „Kdepak, u nás se jen tak nic nezmění.“ Posluchači, většinou mladí lidé, musí mít po dvaceti minutách pocit, že apokalypsa vypukla právě zde a právě nyní.

Ve snaze rozptýlit napětí cituje Petr Vajl G. K. Chestertona. A navrch ještě projistotu A. S. Puškina. A když ani to nezabírá, pustí se do vypravování o tom, kterak překládal Brodského anglické verše do ruštiny: „Když jsem ty verše přeložil a ukázal je Josifovi…“ Sálem se ozve „ách“ a „óch“, řečník vycítí, že zase ovládá situaci a spouští další salvu. Kampak my na Ukrajince, to je jiná úroveň. Ti si vybojovali svobodu a také svobodně mluví a píší. I literaturu mají lepší než my – Zabužková, Andruchovyč, Bondar… To se nám, Rusům, nemůže nikdy podařit. My jsme jednou provždy odsouzeni k životu v naší kulturně historické „matici“ (rusky „matrica“, anglicky „matrix“), ze které se jen tak nevyšroubujeme. V té „matici“ pevně trčí i Putin a celá ruská politika, jediné „matici“ podléhá i náš jazyk a literatura, z „matice“ zkrátka není úniku, a to už nejméně tisíc let. Občas se to sice někomu podařilo – třeba Čaadajevovi, Puškinovi, Leonťjevovi, Rozanovovi… ale to bylo spíš omylem.

Vajl domluví, slovo mají studenti. Ale není jim příliš do řeči. Viditelně pociťují silné „čuvstvo obrečennosti“ – cítí se být odsouzeni, zkrátka mají pocit, že je s nimi Amen. Pečlivě kontrolují, jestli nemají v připravených otázkách nějaký slovní plevel.

„Není snad jazyk živý právě díky tomu, že absorbuje všelijaké býlí a roští?“ ptá se nesměle první odvážlivec.

Ale samozřejmě, horlivě souhlasí Petr Vajl. Dnešní ruština je bohatá především díky kriminálnickému žargonu a matu (vulgární mluva vycházející ze čtyř „základních slov“). „Jazyk je svobodný, nedá se svázat, to se nikdy nikomu nepodařilo ani nepodaří. Jazyk Andreje Platonova porazil bolševickou revoluci,“ rozpaluje se šéfredaktor Svobody a aby podtrhl účinek, cituje Chestertona.

„Co říkáte internetu a blogování?“

Elektronická pošta zachránila ruštinu a naučila lidi znovu psát. Bohatší než v dnešní, elektronické době snad ruština ještě nikdy nebyla. Internet plodí spisovatele, obrozuje cit pro jazyk.

„Co můžeme udělat, abychom začali psát a mluvit tak, jak píší a mluví na Ukrajině?“

Nic. Tedy vlastně… svoboda. SVOBODA, SVOBODA! hřímá Petr Vajl od svého stolku. Po chvíli je atmosféra v sále jako vyměněná. Všeobecnou skepsi vystřídal nezřízený optimismus. Show, kterou uspořádal šéfredaktor Svobody, by mu mohli závidět i takoví mistři paradoxu, jako Chesterton nebo Rozanov. Diváci jsou spokojeni, myšlenka poletovala v sále skutečně nad poměry svobodně. Skupinky se trousí ze sálu a sem tam někdo zamyšleně utrousí, že „ten Vajl si občas trochu protiřečil, ne?“.

Autor: Jan Machonin

Napsáno pro Babylon, uveřejňujeme s laskavým svolením autora.

Vytisknout článek