Antologie současných ruských povídek

Knižní novinky - 27. 10. 2007 - Brněnské nakladatelství Větrné mlýny v létě představilo obsáhlou, více než třísetstránkovou Antologii ruských povídek. Po loňském vydání Antologie běloruských povídek se jedná o další příspěvek k poznávání současného stavu východoslovanských literatur.

Na vydání se editorskou prací podíleli Leonid Jurjevič Bolšuchin, ruský literární vědec a pedagog z Filologické fakulty Státní univerzity v Nižním Novgorodě, a Lucie Řehoříková, studentka doktorského studia ruské a ukrajinské literatury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Kniha je doplněna fotografiemi a stručnými medailonky jednotlivých publikovaných autorů. Většina z nich je českému čtenáři představována poprvé. Kritériem pro jejich zařazení do sborníku bylo, že se musí jednat o autory narozené po roce 1950. Výjimku editoři učinili u Anatolije Gavrilova (rok narození 1946). Z předmluvy docenta Bolšuchina, která spíše oplývá obrazotvorností než faktickými argumenty, není vůbec patrné, zda pro výběr textů nebyla použita i jiná kritéria. Ve sborníku je zastoupeno v abecedním pořadí celkem 29 prozaiků a jedna autorská dvojice: Ildar Abuzjarov, Boris Akunin, Petr Aleškovskij, Dmitrij Bakin, Jurij Bujda, Michail Butov, Irina Děněžkinová, Dmitrij Galkovskij, Anatolij Gavrilov, Andrej Gelasimov, Linor Goraliková, autorská dvojice Nina Gorlanovová a Vjačeslav Bukur, Jevgenij Griškovec, Alexandr Churgin, Alexandr Iličevskij, Oleg Jermakov, Igor Klech, Pavel Krusanov, Oleg Pavlov, Viktor Pelevin, Irina Poljanskaja, Zachar Prilepin, Dina Rubinová, Vladimir Sorokin, Ilja Stogoff, Michail Šiškin, Anton Utkin, Alexej Varlamov, Marina Višněveckaja a Andrej Volos.

Na překladech textů se podíleli jak studenti a začínající překladatelé, tak řada renomovaných jmen (Libor Dvořák, Vlasta Smoláková, Miluše Zadražilová).

Vedle u nás známých a často překládaných autorů (např. Jevgenij Griškovec, Viktor Pelevin, Vladimir Sorokin) zde nalezneme také vynikající texty spisovatelů u nás dosud širší veřejnosti neznámých (například Alexandr Iličevskij, Zachar Prilepin, Oleg Pavlov, Andrej Gelasimov a Oleg Jermakov), ale také nepříliš zdařilé pokusy, které vyvolávají pochybnosti, zda bylo jejich zařazení skutečně nezbytné (Petr Aleškovskij, Dmitrij Galkovskij, Anatolij Gavrilov a další). Bohužel nelze posuzovat autora a jeho dílo na základě znalosti jedné uveřejněné povídky. Přesto bychom si dovolili uvést pro stručný přehled alespoň několik poznámek k nejzdařilejším povídkám.

Boris Akunin (*1956) je autorem povídky Cizinecký hřbitov (Jokohama) Róšófudžó aneb Nečekaná smrt. Objevuje se v ní fantasticko-detektivní příběh s japonskou tematikou. Žena zabije svého manžela a nastraží všechny okolnosti tak, aby vytvořila dojem, že se stal obětí netvora z japonských legend. Povídka končí detektivním rozuzlením. Hlavní hrdina usvědčí vražedkyni, ale spravedlnosti ji nepředá, protože by tím nejvíce ublížil její ochrnuté dceři, která stála na počátku konfliktu s manželem. Autor využívá vtipných dialogů a propracovaných popisů. Z hlediska tématu popisovaného prostředí a žánru se povídka značně odlišuje od ostatních textů antologie.

V povídce Potomek stromů Dmitrije Bakina (*1964) se otevírá pohled na svět perspektivou invalidy, který drží pohromadě celou rodinu. Díky němu dokážou překonat všechny rozpory, neboť musí spojit své síly, aby se postarali o bezmocného člena rodiny. Autor koncipoval text jako popisy a charakteristiky postav a prostředí. Dialogy jsou banální, strohé a nevyskytují se příliš často.

Jurij Bujda (*1954) v povídce s názvem Veselá Gertruda pojednává o podivuhodném osudu ruského válečného zajatce v Německu, který se na konci života vrátí domů, aby se dozvěděl ze vzkazu zanechaném v knize o smutném osudu svých blízkých. Tématem povídky je hluboký a spletitý vztah mezi lidskou pamětí a podvědomím.

Povídka Iriny Děněžkinové (*1981) Vasja není příliš literárně vyzrálá. Text se vyznačuje expresivním laděním a akcentovanými naturalistickými detaily. Nedosahuje takové literární úrovně jako jiné texty v antologii. V povídce chybí psychologizace postav. Autorka zachycuje společenskou a civilizační neurózu.

Vánoční povídka č.3 Dmitrije Galkovského (*1960) představuje výsměch (postmodernistickou persifláž) moralizujícím intelektuálům, kteří ztratili autoritu ve společnosti. Z hlediska formy má text velmi experimentální charakter. Autor glosuje zobrazovanou realitu prostřednictvím různých poznámek, v nichž mění a komentuje děj.

Pod titulem Křehký věk publikoval Andrej Gelasimov (*1965) povídku, která je psána formou deníkových záznamů dospívajícího chlapce (datovány od 14. 3. 1995 do 15. 5. 1995). Jeho jazyk je významově zhuštěný, vyznačuje se strohostí bez zbytečných stylistických ozdob. Jedná se o jeden z nejzdařilejších textů v celé antologii.

Autorská dvojice Nina Gorlanovová a Vjačeslav Bukur (*1947) a (*1952) se představila povídkou Až naprší a uschne. Přes zdařilý český překlad je znát, že si autoři vytvořili osobitý jazyk a styl. V náznaku dokážou vyjádřit podstatný rys postavy, v popisech pracují s věrohodným detailem. Hlavní postava povídky se snaží alespoň trochu pozměnit okolní svět podle svých romantických představ. Přemlouvá prostitutky, aby se živily slušnou prací, ale nakonec je zbit pasáky a na následky zranění zemře.

Jeden z nejvýznamnějších současných ruských spisovatelů, Jevgenij Griškovec (*1967), je ve sborníku zastoupen povídkou Pohřbívání anděla. Jako prozaik se vyznačuje velmi kultivovaným a vytříbeným stylem. Hlavní hrdina se snaží uprostřed noci pohřbít tělo psa, rodinného mazlíčka, neboť manželka a dcery by nevydržely pomyšlení spát s jeho mrtvolou v jediném bytě. Přináší to spoustu komplikací, protože vzbuzuje podezření, když prochází ztichlým nočním městem s rýčem a objemným balíkem v náručí. Autorův hrdina se snaží zachovávat etické a lidské hodnoty. Udržuje moudrý a procítěný vztah ke světu a ke svým nejbližším.

Povídka Vrabec Alexandra Iličevského (*1970) se vrací do minulosti, na počátek 30. let 20. století, kdy ve venkovských oblastech jižního Ruska a Ukrajiny panoval velký hlad, neboť úroda byla zabavena sovětskou mocí a převezena do měst. Rolníci v úrodných krajích umírali v důsledku strašlivé podvýživy. V jednom bývalém obilném skladu na okraji Moskvy nalezne hlavní hrdina povídky po letech několik zčernalých zrn. Zasadí je a jedno z nich mu vzejde. Život dokáže překonat různá úskalí a zůstane zachován i za cenu velkých obětí. Autor se v popisech zaměřuje na působivý odraz okamžiku. Povídka se řadí k nejzdařilejším v antologii.

Oleg Jermakov (*1961) je autorem textu Šťastný návrat. Vypráví o vojáku Oršovovi, který se vrací z dvouleté vojenské služby v afghánské válce. Šťastně se mu podaří dostat se od své jednotky až do Kábulu. Z tematického hlediska je povídka zajímavá tím, že zachycuje období sovětské vojenské okupace Afghánistánu. Na počátku děj graduje popisem rvačky mezi vojáky a po ní klidně plyne dál bez dramatických zvratů.

Povídka Psi z polesí Igora Klecha (*1951) líčí příběh skupiny vodáků, kteří jsou kvůli dešti nuceni tábořit několik dní na jednom místě. Přidá se k nim pes, ale oni nakonec odjedou bez něj, protože by městské prostředí špatně snášel. Děj povídky plyne poklidně jako říční hladina. Text působí velmi jednoduchým, ale propracovaným stylem. I když není pointován, přesto dokáže vyvolat silný čtenářský zážitek.

Jednou z nejpůsobivějších povídek v celé antologii je text Olega Pavlova (*1970) Konec století. Děj se odehrává o Vánocích (zřejmě roku 2000) v jedné z moskevských nemocnic. Na příjem přivezou v pozdních hodinách omrzlého a zbitého bezdomovce. Nikdo mu nechce pomoci. Personál je opilý. Nakonec ho jedna starší paní, která vypomáhá s úklidem, odvšiví a umyje, on však v umývárně zemře. Po svátcích se zjistí, že jeho mrtvola z márnice zmizela. Povídka podle našeho názoru naznačuje náboženské podobenství (Kristus). Autor tvoří velmi vytříbeným stylem. Popisy v několika náznacích stroze vystihují hlavní charakterové rysy jednajících postav.

Tichý pokoj Iriny Poljanské (1952–2004) vypráví o starším muži (zneuznaném básníkovi), který se vrátil z pracovního tábora na Kolymě. Drobně vedenými popisy vykresluje osamělý konec života jedné podivuhodné osobnosti.

Rozsahem malá povídka s názvem Bílý čtverec Zachara Prilepina (*1975) pojednává o tragickém konci jedné chlapecké hry. Úsečné dialogy spolu se smutnou a působivou pointou jsou adekvátními uměleckými prostředky. Autor zachycuje skutečný životní příběh, který nebyl vymyšlen nad psacím stolem nebo u počítače.

Povídka Diny Rubinové (*1953) Astrální let duše v hodině fyziky zachycuje jednu epizodu v dospívání autorky. Formuluje text na základě asociací. Často se v něm vyskytují popisy, které jsou utvářeny prostřednictvím metafor. Hlavní téma zaujímá pubertální snění v nezábavné hodině fyziky a vzájemné neporozumění mezi učitelem a žákyní.

Spisovatel Vladimir Sorokin (*1955) je v antologii zastoupen povídkou s názvem Hirošima. Autor ji zkompletoval ze čtyř epizod, které spojuje to, že se odehrávají ve stejnou minutu (23:48) na různých místech a postavy se v nich navzájem rdousí. Text končí popisem atomového výbuchu. Popálená fena rodí štěňata, pak umírá. Žena je bere k sobě, hřeje je na hrudi a dává jim pít své mléko. Koncepční přístup v tomto případě představuje snahu naplnit určitý předem stanovený záměr, který je naplňován juxtapoziční metodou psaní.

Dalším autorem zařazeným do antologie je Ilja Stogoff (*1970). V knize je publikována jeho povídka Jakutsk, která pojednává o historii dobývání sibiřských území ruskými dobrodruhy a o následné kolonizaci této oblasti. Vyprávění se prolíná s líčením intimních prožitků s dívkou, jež patří k potomkům jednoho z domorodých vládnoucích rodů. Autorova tvůrčí metoda se vyznačuje střídmými popisy. Je patrné, že jeho hlavním záměrem nebylo zachycení psychologie postav.

V povídce Koupě za všechny peníze Anton Utkin (*1967) zachycuje jednu životní epizodu hrdiny na cestě vlakem z jižních oblastí Ruska do Petrohradu. Hlavní postava lituje svou spolucestující (osamělá žena s dítětem) a koupí od ní dvě krabice fíků. Pomůže jí tak vyřešit tíživou životní situaci. Sám si s fíky ale neví rady. Text je náhle přerušen, povídka je jakoby bez konce. Autor je obdařen zvláštním pozorovacím talentem. V popsaném detailu, v gestu dokáže o člověku vypovědět cosi podstatného. Svitne výstižný záblesk z minulosti a obraz trpkého života.

V některých povídkách se objevují dost neobvyklá témata a prostředí – exotické Japonsko (Boris Akunin), dobývání a kolonizace Sibiře (Ilja Stogoff) nebo sovětská okupace Afghánistánu (Oleg Jermakov). Dále je nutné zdůraznit, že se neobjevují – až na několik výjimek (v publikovaných dílech Jurije Bujdy a Alexandra Iličevského) – obrazy událostí z minulosti. Většina textů se odehrává v současném Rusku (nebo v nedávné minulosti), jen ojediněle v budoucnosti (Vladimir Sorokin) nebo mimo reálný čas a prostor (Viktor Pelevin).

Přes velkou tematickou rozmanitost jednotlivých povídek lze říci, že v současné ruské literatuře se autoři kriticky vyjadřují k morální devastaci mezilidských vztahů a ke stavu společnosti. Rusko za posledních deset let prodělalo řadu významných ekonomických a sociálních změn. Projevily se nejcitelněji zejména v největších ruských městech. Častým dějištěm je právě městské prostředí.

V povídkách se často vyskytuje téma rozvratu manželství a partnerských vztahů. Rituál bývá nahrazen stereotypem, který nutí k bezmyšlenkovitému prožívání životních okolností. Objevují se hrdinové, kteří jednají jako blázniví podivíni nebo romantičtí snílkové a jejich okolí je podle toho vnímá. Snaží se alespoň pozměnit svět podle svých ideálních představ, ale příliš se jim to nedaří a jejich úsilí často končí smrtí.

Přes bohatý výběr textů nelze jednoznačně určit, jaké bylo rozhodující kritérium pro zařazení jednotlivých povídek do antologie. Rok narození spisovatele je podle našeho názoru příliš volným měřítkem k tomu, aby mohl být utvořen kompaktní stylový nebo tematický celek. Autoři mají odpor vůči laciným napodobeninám umění, vůči literárním imitacím života. Strohostí a zhuštěností stylu někteří z nich navazují na tradice ruské klasické literatury.

Antologie ruských povídek. Větrné mlýny. Brno 2007. Uspořádali Leonid Bolšuchin a Lucie Řehoříková.

Jakub Kostelník (Jakub.Kruskodnes.cz)

Vytisknout článek