Jedinou zbraní je schopnost sebeironie

Politika - 17. 10. 2007 - Vztah ruských aktivistů v oblasti ochrany lidských práv k osobě Václava Havla a obecně k Česku je specifický. Každý si okamžitě vzpomene na rok 1968. Srpnová okupace ČSSR byla pro ruské lidskoprávní hnutí jedním z přelomových momentů.

Václav Havel v USA - Zdroj: IMF.org

Osm lidí, kteří se odvážili vyjít na Rudé náměstí, udělalo pro krystalizaci disidentského společenství více než kdokoli jiný v té době. Moskevská helsinská skupina vznikla ve stejnou dobu jako Charta 77 a podle svědectví pamětníků byly překlady českých kolegů v samizdatových sbornících poměrně časté. A v okamžiku, kdy se dramatik a disident stal prezidentem, mnozí z jeho ruských kolegů v tom spatřovali ideál rozvoje postkomunistických zemí, zejména v kontrastu s vývojem samotného Ruska.

Nebylo tedy divu, že na diskusi s Václavem Havlem, která proběhla začátkem října v moskevském Muzeu a společenském centru Andreje Sacharova, bylo plno. S bývalým českým prezidentem diskutovala Ljudmila Aleksejevová, veteránka disidentského hnutí a předsedkyně Moskevské helsinské skupiny, Sergej Kovaljov, rovněž disident a bývalý ombudsman, Jurij Samodurov, aktivista demokratického hnutí 80. let a dnešní ředitel Muzea A. Sacharova. Z mladší generace přišel Arsenij Roginskij, který v Memoriálu vede vzdělávací projekty ve školách. Přišli také lidé, kteří patří k současnému ruskému establishmentu – Grigorij Javlinskij, předseda liberální strany Jabloko, a odpadlík z této strany Vladimir Lukin, který je dnes ruským ombudsmanem. Nakonec nedorazil rektor prestižní Ruské státní humanitní univerzity Jefim Pivovar ani bývalý ministr kultury Michail Švydkoj. „Pivovar sliboval, že přijde, ale předevčírem dostal strach. Vzkázal, že si to nemůže dovolit,“ šeptali si organizátoři v zákulisí.

Téma diskuse znělo: Má cenu projevovat iniciativu? Jak? Formování historické paměti o sovětském režimu vzhledem k současnému stavu občanské společnosti v Rusku. Už z tohoto poněkud chaotického názvu bylo vidět, že organizátoři vlastně nevědí, o čem by se mělo mluvit. Pozorovatelé se nemohli zbavit pocitu, že velká část přítomných se přišla hlavně ukázat, aby později mohli prohlašovat: „Já jsem tenkrát Havlovi říkal…“.

Sám bývalý český prezident, který přijel do Moskvy na oslavy devadesátin zakladatele Divadla Na Tagance Jurije Ljubimova, vystupoval velmi skromně a neustále zdůrazňoval, že nehodlá ruským přátelům radit, jen se chce podělit o zkušenosti z prostředí českého disentu a následného přechodu k demokracii. Zdálo se, že jeho slova kolegové příliš neposlouchají. Výzvu ke spojení všech demokratických sil a vytvoření společné platformy na nejnižším jmenovateli po vzoru Charty 77 okamžitě odmítl Grigorij Javlinskij s tím, že to není potřeba a „s některými lidmi se prostě nedá mluvit“. Václav Havel také hovořil o nebezpečí, které hrozí lidskoprávním aktivistům, kteří se berou příliš vážně. „Pocit izolovanosti, že vás nikdo neposlouchá, může vést k tomu, že se člověk uzavře a pak se s ním opravdu nedá mluvit. Jedinou zbraní je jistý nadhled, schopnost sebeironie,“ řekl český host a ruští panelisté souhlasně přikyvovali. Moderátor diskuse s úsměvem označil tuto poznámku za ryze českou. A hosté záhy ukázali, že mají na věc svůj názor. Sergej Kovaljov v úvodu svého vystoupení čestně přiznal, že asi bude trochu nudný, a pronesl smrtelně vážný proslov, který by se dal shrnout slovy „všechno je špatně a může být ještě hůř“. S čestnou výjimkou Ljudmily Alexejevové a Arsenije Roginského se vystupující nedrželi tématu a spíše než o diskusi se jednalo o soubor monologů. Debata ukázala velkou nemoc většiny současných ruských lidskoprávních aktivistů, kteří se izolovali v jakémsi ghettu a se společností se míjejí stejně jako jejich vystoupení s tématem diskuse v Muzeu A. Sacharova.

Související články

Ondřej Soukup (Autor je zpravodajem HN v Moskvě) (redakceruskodnes.cz)

Vytisknout článek