Andrej Michalkov-Končalovskij – profil režiséra

Kultura - 2. 9. 2007 - 20. srpna 2007 oslavil 70. narozeniny ruský režisér Andrej Michalkov-Končalovskij. Pro většinu diváků zůstal tak trochu ve stínu svého slavnějšího bratra Nikity Michalkova, ale tím se nenechme zmást. Zatímco Nikitova tvorba je pevně spjata s Ruskem, starší bratr Andrej je spíše kosmopolitní dobrodruh.

záběr z filmu Šlechtické hnízdo - Zdroj: konchalovsky.ru

Andrej Sergejevič Michalkov (nar. 20. srpna 1937) pochází z velmi slavné ruské umělecké rodiny. Jeho pradědečkem byl ruský malíř Vasilij Ivanovič Surikov, dědeček z matčiny strany Petr Končalovskij byl rovněž malířem, matka Natalija Končalovskaja byla básnířkou a otec Sergej Michalkov významným dětským spisovatelem, ale také básníkem a autorem textů sovětské i ruské hymny. A konečně již zmiňovaný mladší bratr Nikita Michalkov – režisér, herec a scenárista.

Andrej Končalovskij studoval nejprve na Státní konzervatoři hru na klavír, ale ve třetím ročníku zběhl na VGIK (Vserossijskij Gosudarstvennyj Institut Kinematografii – moskevská filmová škola), kde studoval pod vedením režiséra Michaila Romma (tvůrce snímků jako Lenin v Říjnu, Obyčejný fašismus nebo Devět dní jednoho roku). Již během studií (1959–1965) se projevil jeho velký talent. Objevil se jako herec v několika epizodních rolích (Ivanovo dětství, Soud bláznů, Je mi dvacet let), se svým spolužákem Andrejem Tarkovským napsali scénář k Tarkovského debutu Ivanovo dětství (později spolu napíší scénář k filmu Andrej Rubljov), natočil poetický krátkometrážní film Chlapec a holub, který byl ovlivněn Lamorisovým Červeným balónkem a za který dostal v roce 1961 Bronzového lva na benátském festivalu.

Absolventským filmem na VGIKu a zároveň celovečerním debutem byl film natočený podle povídky Čingize Ajtmatova První učitel (Pervyj učitěl, 1965). Střet nových a starých pořádků v jedné ze svazových republik v porevolučním Rusku nutně směřuje k tragédii. Zapálený pologramotný revolucionář versus zvyky a tradice vesnického lidu kdesi v Kyrgyzstánu. Představitelka hlavní ženské role Natalja Arinbasarova (v té době už i manželka A. Končalovského) získala za svůj výkon ve filmu cenu na benátském filmovém festivalu.

Končalovského druhý film Příběh Asji Kljačinové, která milovala, ale nevdala se (Istorija Asi Kljačinoj, kotoraja ljubila, da ně vyšla zamuž, 1967) se dočkal uznání až 22 let po svém vzniku, v roce 1989 získal Státní cenu Ruské Federace. Film ve své době nebyl promítán, snad právě pro svou autentičnost – zobrazení života na sovětské vesnici kdesi v Povolží. Končalovskij kombinoval herce s neherci, improvizoval, imitoval skrytou kameru a tím dosáhl téměř dokumentárního výrazu. Těžko říci, zda svého realismu litoval, když v jednom rozhovoru v roce 2000 v souvislosti s tímto filmem řekl: „Kinematografie je nelítostná, protože je příliš konkrétní. Úkolem režiséra je nechat prostor pro fantazii."

Následovaly dvě filmové adaptace ruské klasické literatury – Turgeněvovo Šlechtické hnízdo (Dvorjanskoje gnězdo, 1969) a Strýček Váňa (Ďaďa Vaňa, 1971), hra A. P. Čechova. Končalovskij si s kameramanem Georgijem Rerbergem vyhráli s barevným materiálem, se světlem a atmosférami ruského venkova.

Jako zjevení zapůsobil jeho další film, dramatická hudební poéma Romance o zamilovaných (Romans o vljubljonnych, 1974). Ač byl přijat velmi rozporuplně (nejčastěji kritika vytýkala „proměnlivý“ styl filmu a přílišný militarismus), dosáhl nebývalého diváckého úspěchu a na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech získal Grand Prix.

V roce 1979 Končalovskij ohromil svět čtyřdílnou epopejí Sibiriáda (Sibiriada), ve které zmapoval téměř celé jedno století života v Rusku, resp. v Sovětském svazu. Do osudů jednotlivců se promítlo jak odvěké znesváření dvou rodů, tak konkrétní tragické dějinné události. Jednu z hlavních rolí ztvárnil ve filmu i režisérův mladší bratr Nikita. Sibiriáda získala Zvláštní cenu poroty na festivalu v Cannes.

Po dokončení Sibiriády Končalovskij získává titul „národního umělce“ a je mu dovoleno vycestovat do zahraničí (Končalovskij měl v té době za manželku cizinku a podle tehdy platných sovětských zákonů tak mohl žít i pracovat v zahraničí). Pokouší se prosadit v Hollywoodu, ale i přesto, že byl v té době již renomovaný režisér, musel tamním producentům znovu dokazovat své schopnosti a k natáčení se dostal až po čtyřech letech.

Mariini milenci (Maria's Lovers) – jeho první film natočený v zahraničí – byla inspirována povídkou Andreje Platonova Řeka Potudaň (Reka Potudaň), Končalovskij ji ovšem přenesl do amerických reálií. „První americký film Andreje Končalovského vyrůstá z jeho ruských kořenů – projevuje se to v mentalitě hrdinů i kresbě prostředí. Dílo plné rozjitřených citů i nostalgických reflexí přerůstá erotický rozměr a stává se existenciálním dramatem – také díky mimořádným hereckým výkonům Johna Savage a Nastassji Kinski,“ napsali o něm na stránkách karlovarského festivalu.

Úspěchem předchozího filmu si Končalovskij vydobil zasloužené místo v Hollywoodu a vzápětí natáčí další film Splašený vlak (Runaway Train, 1985). Scénář si původně pro svou první režijní práci mimo Japonsko napsal režisér Akira Kurosawa v roce 1966, z natáčení však sešlo. A téměř po dvaceti letech se ho ujal další Neameričan v Americe, Andrej Končalovskij.

Končalovskij si rovněž vyzkoušel režii komerčního blockbusterového projektu v hlavní roli se Sylvestrem Stallonem. Tango a Cash (1989) je řemeslně velmi kvalitní akční komedie s dobře zvládnutými herci. Ale přeci jen, od takového režiséra by divák čekal více.

Koncem 80. a začátkem 90. let se poměry v Sovětském svazu radikálně měnily a Andrej Končalovskij se vrátil do své rodné vlasti. Natočil opět celou řadu úspěšných filmů, častokrát v evropské koprodukci. Například pokračování příběhu Asji Kljačinové ve filmu Slepička Rjaba (Kuročka Rjaba, 1994) a Dům bláznů (Dom durakov, 2002), které získaly spoustu prestižních festivalových ocenění (např. zvláštní cena poroty v Benátkách a nominace na Oscara) Jeho zatím poslední celovečerní film Gljaněc (Lesk) měl premiéru 23. srpna 2007.

Režisér se vedle filmu věnoval také televizní, divadelní a operní režii. V polovině devadesátých let natočil v americko-britské koprodukci jako dvoudílný televizní film Homérův epos Odyssea (The Odyssey, 1997), za který získal prestižní ocenění Emmy za nejlepší režii. V pařížském divadle Odeon režíroval Čechovova Racka, v milánské La Scale zase Čajkovského opery Evžen Oněgin a Piková dáma, v Metropolitní opeře v New Yorku zase Prokofjevovu operu Vojna a mír.

Je zajímavé, jak různorodé filmy (žánrově, umělecky, kvalitativně) je Andrej Končalovskij schopen natočit. Jak sám říká, už při psaní scénáře k Andreji Rubljovovi to byl on, kdo tlačil více na příběh, zatímco Andrej Tarkovskij zase tíhl spíše k vyjádření emocí, myšlenek, atmosféry a celé to směřoval k nějakému obecnějšímu smyslu. Končalovskij vyprávět příběhy umí, ale zvláště u jeho amerických filmů jako by chyběl ten duchovnější rozměr a jakási svébytná poetika (viz například filmy jeho bratra Nikity Michalkova). Jeho filmy jsou natočeny velmi profesionálně, ale občas postrádají autorský vklad ve smyslu přesahu vyprávěného příběhu. Klasickou ukázkou může být již zmiňovaný komerční hollywoodský trhák Tango a Cash. Končalovskij natočil „jen“ velmi slušný akční film, aniž by se pokusil zvolený žánr nějak autorsky uchopit či povznést. Tak jako to udělali (každý po svém a každý velmi zajímavě) například Andrej Tarkovskij a Steven Soderbergh s Lemovým Solarisem. Možná si toho byl vědom i sám režisér, když odpovídal na otázku, proč odešel z Hollywoodu: „Hlavně proto, že jsem se změnil a chci natáčet zcela osobní filmy, být nezávislý na producentech, nechci mít odpovědnost za velké peníze." Nutno dodat, že po návratu do Evropy zcela přirozeně navázal na své dřívější filmy. Umí si vybírat palčivá témata, která dokáže dramaticky a vizuálně velmi zajímavě zpracovat do obecně srozumitelných příběhů, které slaví úspěch nejen na festivalech, ale hlavně u diváků.

Jak už bylo zmíněno, Andrej Končalovskij je nejen autorem nebo spoluautorem scénářů svých filmů a projektů, ale také příležitostným hercem a v neposlední řadě i autorem několika knih včetně pamětí.

V současné době žije se svou čtvrtou ženou – herečkou Julií Vysockou (*1973) a jejich dvěma dětmi v Moskvě. Jeho syn z prvního manželství Jegor Končalovskij je také filmovým režisérem.

Filmografie:

1961 – Мальчик и голубь (Chlapec a holub)

1965 – Первый учитель (První učitel)

1967 – История Аси Клячиной, которая любила, да не вышла замуж (Příběh Asji Kljačinové, která milovala, ale nevdala se)

1969 – Дворянское гнездо (Šlechtické hnízdo)

1970 – Дядя Ваня (Strýček Váňa)

1974 – Романс о влюблeнных (Romance o zamilovaných)

1978 – Сибириада (Sibiriáda)

1982 – Split Cherry Tree (Prasklá třešeň)

1983 – Maria’s Lovers (Mariini milenci)

1985 – Runaway Train (Splašený vlak)

1986 – Duet for One (Duet pro jednoho)

1987 – Shy People (Nesmělí lidé)

1989 – Tango & Cash

1989 – Homer and Eddie

1992 – The Inner Circle

1994 – Курочка Ряба (Slepička Rjaba)

1997 – The Oddyssey (Odyssea)

2002 – Дом дураков (Dům bláznů)

2007 – Глянец (Lesk)

Marta Nováková (Marta.Nruskodnes.cz)

Vytisknout článek