Ruská moderní literatura 1890–2000

Knižní novinky - 27. 8. 2007 - Český zájemce o ruskou literaturu má dnes možnost získat velice dobrý přehled o vývoji a osobnostech ruské literatury od jejích počátků až po současnost. Kromě odborných studií a učebnicových příruček jsou mu k dispozici i souhrnné publikace věnující se přehledu ruské literatury komplexně.

přední strana obálky

Jde především o Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů (2001), pro celek 20. století o český překlad Kasackova Slovníku ruské literatury 20. století (2000), o knihu Ruská literatura XX. století. Literární proudy a osobnosti Miroslava Zahrádky (2003) a Lexikon ruských avantgard 20. století Tomáše Glance a Jany Kleňhové (2005).

S knihou profesora Milana Hraly Ruská moderní literatura 1890–2000 přibývá další významná příležitost zorientovat se v peripetiích ruské literatury právě v jedné z jejích nejsložitějších, ale také nejzajímavějších a nejplodnějších etap, v dnes již uzavřeném 20. století. Předmětem výkladů ovšem není jen literatura období stanoveného v názvu publikace, čili sledování jejích proměn od nástupu moderny až po ústup postmoderny. Ve zkratce je představen celý předcházející vývoj ruského písemnictví, který tvoří kořeny a tradice dění následujícího, a tak se kniha stává srozumitelnou a poutavou, i když někdy možná graficky nedostatečně členěnou, rukovětí ruské literatury vesměs.

Značná hodnota nové knihy spočívá právě v poukazování na souvislosti, vztahy a vývojové linie, na tvary a žánry, jež se aktualizují v různých dobách, na specifická témata, která se v ruské literatuře, v ruském myšlení a životě vůbec stále opakují. Milan Hrala vede rozsáhlá srovnání a stanovuje blízkost jednotlivých autorů nebo dílčích aspektů jejich poetiky napříč desetiletími i staletími (například: M. J. Saltykov-Ščedrin – A. Platonov – J. Mamlejev – V. Sorokin), čímž dodává příběhu ruské literatury na smysluplnosti i dobrodružnosti.

Publikace analyzuje ruskou literaturu 20. století jako etapu, kterou je již možné hodnotit s časovým odstupem a se zahrnutím zpožděně zveřejněných informací, a proto objektivněji, ba je nutné ji někdy i přehodnotit, odhlédnout od extrémních názorů, vypracovat nové členění a vymezit jiné hranice, nebo ji naopak uvidět jako více spojitou – pořádajícím principem zde už například není ostré dělení na literaturu domácí oficiální, domácí neoficiální a emigrantskou. V úsilí o revizi pohledu na předmět svého zkoumání se studie opírá zejména o poznání dosažené českou rusistikou od 60. let 20. století, ale i dříve, cituje práce ruské i zahraniční, především odbornou literaturu posledních dvaceti let.

Proporcionálně je největší pozornost věnována literatuře první poloviny 20. století. Výklad je organizován podle literárních skupin a proudů a jejich představitelů, někdy i méně známých či ne tak často podrobněji uváděných (například A. Kusikov, A. Mariengof. M. Kozakov, G. Gazdanov). Samostatně jsou pojednány směry a skupiny, jako symbolismus, akméismus, futurismus, Centrifuga, OBERIU, Ničevoki, konstruktivismus, imažinismus, montparnaská skupina, Serapionovi bratři, jihoruská škola, skupiny petrohradské a leningradské, proletářská literatura, realistický a novorealistický proud.

Nejde však o přílišné teoretizování, dlouhé výčty názvů prací spisovatelů, ale ani ne o slovníkovou stručnost. Za množstvím faktických údajů (včetně historického a kulturně-politického přehledu a průběžného uvádění společenských okolností vzniku jednotlivých děl, zmínkách o vydavatelské praxi a českých překladech) ožívá v kontinuálním vyprávění spisovatel jako reálný člověk, který žil v konkrétních mezilidských vztazích, o něčem přemýšlel, o něco se snažil, jako osobnost, na niž působení vnějšího světa i vnitřního ustrojení doléhalo hmatatelně, někdy osudově. Ožívají i jednotlivá literární díla, neboť pro sebe v dané publikaci získávají dostatek místa. Důraz je tak kladen na charakteristiku poetiky autorů, včetně ukázek uměleckých textů, i na vylíčení příběhů zakletých v jejich knihách. Otevírá se prostor pro interpretaci, někdy i pro uvedení několika interpretačních pojetí.

Pro druhou polovinu 20. století vedle seznámení s několika skupinami a směry převládá systematizující hledisko tematické. Medailony autorů a charakteristiky literárních proudů jsou však kromě nezpochybnitelných „hvězd“, jako byl například A. Solženicyn, o poznání stručnější (třeba i v případě L. Petruševské) a připomenutí některých spisovatelů nenajdeme (D. Prigov, A. Kim). Přesto je text bezpečným průvodcem po vývoji a návaznostech ruské poválečné literatury, po hojnosti tvůrčích individualit. Analýzy se odvíjejí od postižení pokusů překonat schematismus socialistického realismu ještě v 50. letech, vedou přes vesnickou prózu, lyrizovanou prózu, táborové a válečné téma, téma člověka práce, vědy a techniky, fantastiku, dotýkají se leningradské školy, skupiny SMOG, Lianozovského kroužku, rockové poezie a tvorby písničkářů a spisovatelů nové generace 70. let a reflektují jistý chaos a zrození nových tendencí druhé poloviny 80. a 90. let.

V knize Ruská moderní literatura 1890–2000 je literatura pojednána jako nedílná a nejvlastnější součást ruského života, jež se výrazně váže na historické a společenské události, odráží psycho-ideologickou atmosféru doby svého vzniku, podléhá i vzdoruje tlakům moci a vypovídá o povaze ruského způsobu života vůbec. Čteme tak napínavé vyprávění nejen o literárních dílech, osobnostech a směrech, ale i o tom, jaké bylo Rusko 20. století.

Milan Hrala: Ruská moderní literatura 1890–2000. Karolinum, Praha 2007.

Michaela Pešková (Michaela.Pruskodnes.cz)

Vytisknout článek