Od moderny k avantgardě. Rusko-české paralely

Knižní novinky - 13. 8. 2007 - Monografie profesorky Danuše Kšicové je rozsáhlou syntetickou prací o umění ruské moderny a avantgardy, o době nebývalého tvůrčího kvasu, jež odkázala budoucnosti trvalé duchovní hodnoty, inspirovala umělecké a myšlenkové proudy celého 20. století a svými výběžky zasahuje až do dnešní doby.

obálka knihy

Publikace se věnuje především počinům ruských umělců, ovšem ty vystupují jednak v paralelách rusko-českých, jednak v kontextu celoevropském. Velmi hutná a faktograficky nasycená studie koresponduje se současným bádáním o moderně a avantgardě, založena je však především na původním výzkumu. Představuje tak výsledek dlouholetého poznávání a nastřádaného vědění, přičemž navazuje na některé předchozí práce autorky, z nich zejména na knihu Secese. Slovo a tvar (1998). Některé obrazové reprodukce jsou publikovány vůbec poprvé.

Období proměn, jímž procházelo evropské umění od 70. let 19. století do 40. let 20. století, vyvstává před čtenářem ve vší své složitosti, rozmanitosti, rozporuplnosti, avšak zároveň ve vzájemné propojenosti a přesazích. Odstíněna je široká škála směrů a odnoží moderny a avantgardy: impresionismus, neoimpresionismus, neoromantismus, secese, dekadence, symbolismus, akméismus, kubismus, futurismus, kubofuturismus, nadrealismus, dadaismus, surrealismus, konstruktivismus, art deco (na ukrajinském lvovském materiálu), poetismus, naivismus, abstrakce, imažinismus. Avšak autorka poukazuje na to, že přechod od moderny k avantgardě byl i přes časté manifestační hlásání opaku de facto velmi plynulý, založený na vnitřních souvislostech.

Pro strukturu práce jsou určující dva přístupy – interdisciplinární a komparativní. Zdůrazňovány jsou různě se transformující shodné motivy, společná hledání a celková prostoupenost jednotlivých druhů umění, konkrétně prózy, poezie a dramatiky, umění výtvarného a divadelního, včetně scénografie, výjimečně i hudby (impresionismus a secese v obrazech a básních, např. impresionismus Balmontův i Levitanův nebo tematické shody obrazů G. Musatova se soudobou poezií, scénografie inscenací Lermontovovy Maškarády). Jako spojnice v umění autorka uvádí například přetrvávající historické náměty, ovšem obohacené o nové filozofické dimenze, dominující témata exotická, ústřední téma smrti, téma masky, hmyzí motivy apod., jakož i dodržování některých shodných uměleckých postupů. Paralely slovesného a výtvarného umění dosvědčují mnohdy unikátní reprodukce kreseb (K. Malevič, V. Špála, A. Bělyj, H. Narbut), obrazů (D. Marten, V. Polenov, M. Něstěrov), návrhů kostýmů a divadelních dekorací (V. Tatlin, N. Gončarovová, M. Larionov, A. Golovin, I. Bilibin), fotografií (z činnosti N. Gončarovové, architektonické projekty J. Plečnika, O. Zadkina). Jako charakterické pro modernu i avantgardu se jeví prorůstání poezie do dramatu a naopak či včleňování poezie do prózy, což souvisí i s orientací autorů na vícero žánrů (historický román a historické drama D. Merežkovského, M. Cvetajevová coby autorka dramat i malířka). Publikace zkoumá rovněž vztah modernistické avantgardní tvorby k symbolu a mýtu.

Srovnání jsou vedena i na bázi diachronní – v hledání zdrojů, z nichž utvářející se moderna a avantgarda čerpaly. Tyto návaznosti byly, jak studie prokázala, velmi četné a netýkaly se jen minulých epoch (vztah díla D. Merežkovského k italské renesanci, moderny k romantismu atd.), nýbrž i folklóru (pohádek a lidové baladiky v moderně) a soudobého „méně vznešeného“ umění (lidového hororu, naivního umění, masové četby v avantgardě). Z typologických srovnání ruské a české literatury vystupují shody jak v internacionálních směrech, tak v projevech jedinečných (akméismus – imažinismus – poetismus, ruská formální škola – český strukturalismus), ale i rozdíly, zvláště v pojetí satiry (černý humor a pragmatismus D. Charmse, avantgardní groteska V. Chlebnikova, poetika českého humoru u J. Haška, K. Čapka, B. Hrabala, odlišný vývoj ruské a české poezie v meziválečném období).

Jednotlivé kapitoly se pak dále věnují tvorbě konkrétních ruských spisovatelů coby inspirátorů nových literárních proudů (A. Puškin, M. Lermontov, F. Ťutčev, I. Turgeňev, F. Dostojevskij, L. Tolstoj, A. Čechov) nebo přímo účastníků či souputníků moderny (z dosud nejmenovaných V. Solovjov, M. Arcybašev, V. Brjusov, L. Andrejev, A. Remizov, A. Belyj, A. Blok, L. Klíma, H. Ibsen, H. Maeterinck) a avantgardy (G. Apollinaire, V. Chlebnikov, A. Jarry), a to v rámci analýzy textů někdy světoznámých, jindy co do čtenářského zájmu okrajových či případně i nepublikovaných (některé Brjusovovy antiutopické prózy a dramata).

Jak se ukazuje, existenciální pocity prožité představiteli moderny a avantgardy a tázání jimi vznesená zůstávají aktuální i v dílech současných autorů a jako by právě prožitky umělců přelomu minulých století mohly být klíčem i k hlubinám duše člověka počátku 21. věku. Snad proto knihu na obálce otevírá obraz Karla Bajáka, brněnského sochaře nikoli konce 19., nýbrž 20. století, a uzavírá ji krátký soubor jeho básní – básnických protějšků obrazů. Jak autorka konstatuje v závěru práce: „... ze zkušenosti následujícího vývoje lze usuzovat, že moderna a avantgarda mají i svou nadčasovou dimenzi. V tomto širším slova smyslu vlastně nikdy skončit nemohou, protože označují hledání nových cest, bez nichž je vývoj umění nemyslitelný.“

Danuše Kšicová: Od moderny k avantgardě. Rusko-české paralely.

Masarykova univerzita, Brno 2007

Michaela Pešková (Michaela.Pruskodnes.cz)

Vytisknout článek