Profil spisovatele Sergeje Dovlatova

Kultura - 30. 7. 2007 - Sergej Dovlatov se narodil v Ufě 3. září 1941 v rodině divadelního režiséra Donata Isaakoviče Mečika a literární korektorky Nory Sergejevny Dovlatovové. Od roku 1944, kdy se rodina vrátila z evakuace, žil v tehdejším Leningradě, kde také později začal studovat na filologické fakultě finštinu.

Ovšem po nějaké době byl z univerzity vyloučen pro špatný prospěch. Dovlatov se totiž místo studií raději stýkal s leningradskou literární bohémou, přátelil se s Josifem Brodským, Jevgenijem Rejnem či Anatolijem Najmanem.

Tři roky sloužil v armádě, dokonce jako ostraha „v nápravných koloniích pro recidivisty (nikoliv pro politické vězně!)" v republice Komi, lidově řečeno v lágrech, daleko na východě. A právě tady, jak sám říkával, začalo jeho spisovatelství. Do Leningradu se vrátil se spoustou povídek a příběhů z tohoto prostředí, které se marně pokoušel vydat. Knižně vyšly až v roce 1982 v New Yorku pod názvem Zona (Lágr, 1982)

Zapsal se na žurnalistiku, přispíval do studentského časopisu, psal své povídky a byl přijat do literárního kroužku Gorožane, jehož členy byli například Vachtin, Jefimov, Gubinyj a další.

V první polovině 70. let žil v Estonsku, kde spolupracoval s novinami Sovetskaja Estonija (Sovětské Estonsko) a Večernij Tallin (Večerní Tallinn). Živil se také jako průvodce v Puškinově muzeu – skanzenu v Michajlovském (místo, kde v letech 1824–1826 pobýval Puškin ve vyhnanství) poblíž Pskova.

Později se vrací do Leningradu a pracuje v redakci časopisu Kosťor (Oheň).

Sergej Dovlatov nemohl oficiálně publikovat, náklad jeho první povídkové knihy byl na rozkaz KGB rozmetán, takže se jeho práce objevovaly pouze v samizdatu nebo emigrantských časopisech. Situace kolem něj se čím dál tím víc vyostřovala, Dovlatov byl vyloučen ze Svazu novinářů SSSR, a tak v roce 1978 emigruje do Vídně a odtud o rok později do New Yorku.

Tady vydává emigrantské noviny Novyj amerikaněc (Nový Američan) a knižně postupně vychází většina jeho povídek. Dovlatov uspěl nejen v emigrantském prostředí, ale jeho povídky tiskl například prestižní časopis The New Yorker. Sovětští čtenáři ho dál sledovali v samizdatu, ale také v jeho rozhlasových pořadech na rozhlasové stanici Rádio Svobodná Evropa–Rádio Svoboda, viz naše upoutávka.



Sergej Dovlatov sebe sama označoval spíše za vypravěče než za spisovatele. Náměty svých povídek často čerpal z vlastního života či ze života svých přátel. Býval přirovnáván k Antonu Pavloviči Čechovovi, čehož si velmi cenil. Jeho tvorba se vyznačuje lehkým, mnohdy lakonickým stylem, silně ovlivněným žurnalistikou. Dovlatovovy povídky, často fejetonového typu, zůstávají velmi populární, protože autor v nich se zvláštní ironií popisuje nejen své „něudači“, ale hlavně líčí podivný život jednotlivců, kteří hledají „své místo na zemi“, ať už v totalitním režimu nebo v emigraci, se všemi jeho smutky i podivnými radostmi.

Půjdeme-li podle názvů některých jeho knih, zmapujeme celý jeho život.

V povídkové knize Čemodan (Kufr) popisuje nelehké životní období, kdy se rozhodl pro emigraci, v několika povídkách rekapituluje a popisuje, co všechno tomu předcházelo.

Svou práci v Puškinově skanzenu vylíčil v knize Zapovednik (Rezervace, New York 1984).

Historii své rodiny, od pradědečka až po svého syna, popisuje v knize Naši, která nejprve vycházela na pokračování v časopisu The New Yorker a v roce 1989 vyšla (v angličtině) knižně.

Své novinářské působení nejen v Estonsku popisuje v povídkách, které vyšly v knize Kompromiss (Kompromis).

Svůj pobyt v USA, resp. v ruské kolonii emigrantů, popisuje v knize Inostranka (Cizinka, knižně 1991, New York).

Od devadesátých let je Dovlatov jedním z nejčtenějších spisovatelů v Rusku. Vycházely a dodnes vycházejí jeho sebrané spisy, rozhovory, divadelní hry atd. Jeho tvorba se stala předlohou pro film, divadelní představení, natočilo se o něm spoustu dokumentárních filmů.

Sergej Dovlatov zemřel 24. srpna 1990 v New Yorku.

Čeští čtenáři si mohou tvorbu Sergeje Dovlatova přiblížit knihami Lágr (Volvox Globator, Praha 1998) a Kufr (Mladá fronta, Praha 1999).

Související články:

Marta Nováková (Marta.Nruskodnes.cz)

Vytisknout článek