Kdo byl Dmitrij Prigov?

Kultura - 24. 7. 2007 - Dmitrij Prigov, 1940-2007, básník, výtvarný umělec, autor performancí. V raném mládí ho zaujalo sochařství, které vystudoval (1967), a poté se zabýval „dětským sochařstvím“ – vytvářel krokodýly, lvy atd. Pracoval dva roky v továrně, sedm let v moskevské městské správě jako inspektor v oddělení kontroly nátěru budov.

V průběhu 60. let se věnoval výtvarnému umění a psal verše v duchu pozdní tvorby N. Zabolockého. Na přelomu 60. a 70. let se sblížil s umělci ruského undergroundu, dověděl se o umění Josepha Beuyse, které ho oslovilo a ovlivnilo, zformoval se jeho vlastní způsob psaní. V roce 1974 se stal členem Svazu sovětských výtvarných umělců, v roce 1991 členem Svazu ruských spisovatelů. Během 70. a 80. let se P. podílel na aktivitách mnoha kroužků a samizdatových publikací, např. almanachu Epsilon-Salon, činnosti Klubu Poezija (Klubu Poezie) aj. Od poloviny 70. let se jeho díla objevují v exilových časopisech a sbornících – Kovčeg (Archa), Neue Russische Literatur (1979–80, Nová ruská literatura) aj. V SSSR publikoval až od roku 1986. Byl jedním z účastníků akcí Klubu avantgardistů (KLAVA), založeného roku 1989. Roku 1986 byl z politických důvodů krátce internován v psychiatrické léčebně, což vyvolalo veřejné protesty v SSSR i v zahraničí.

Od začátku 90. let vystupuje též v kulturních pořadech ruské televize. Patří mezi zakladatele konceptualismu, především svojí rozsáhlou básnickou tvorbou, ve které užívá různých image, masek, póz a stylizací. V „hypersovětském stylu“ psal ve verších pseudoideologické rozbory kariér stranických činitelů, imitoval oznámení politbyra o úmrtí hrdinů SSSR, mezi něž zahrnoval i Puškina s Dostojevským, sestavoval vlastní parodijní směrnice a nařízení, dovedené do absurdních poloh. V jiných svých projektech vystupoval jako básník lidově patriotický, liberálně demokratický, jako zločinec kriminálník, jako homosexuální estét, autor lesbický, žensky lyrický atd. Ve svých výtvarných pracích začínal citáty Andy Warhola převedenými na sovětské reálie. Experimentoval s texty, slovy a písmeny v grafických kompozicích a montážích (viz Něbo, more, mir, 1982, Nebe, moře, svět). Jeho vizuální poezie (sebraná např. do knihy Stichogrammy, Veršogramy, vydané v nakladatelství A-Ja roku 1985) často pracuje s podkladem novin coby „hotového“, normotvorného sdělení. Jindy pracuje s nánosy významů a interpretací „kulturních bloků“ jako např. Wagnerových oper (performance Gibel bogov, Moskva 2001, Soumrak bohů). Na jaře 2007 se účastnil výstavy nazvané Verju, Věřím, instalací gigantického rypadla – netvora zahaleného černým suknem. V jeho tvorbě postoj, gesto či strategie významově převládají nad konkrétním provedením. Jednotlivý artefakt je vždy součástí určité situace, kontextu, diskursu, typu kulturního chování, autorského gesta. Autorství zcela zastiňuje jakýkoliv jednotlivý text a jeho kvality. V 90. letech se proti P. a jeho umělecké strategii obrátila kritická pozornost a vandalská gesta A. Brenera, ostře jej za nepůvodnost a za to, že se stal kulturním establishmentem, kritizoval V. Někrasov.

Souborné vydání P. básnických knih připravuje postupně Wiener slavistischer Almanach. P. napsal tři romány – Živitě v Moskve (roman) (2000, Žijte v Moskvě [román]), Tol'ko moja Japonija (2001, Jen moje Japonsko). Svůj poslední román dokončil těsně před smrtí. V žánru interview je nejobsáhlejší jeho kniha Govorit Dmitrij Aleksandrovič Prigov (2002, Hovoří Dmitrij Alexandrovič Prigov). Je nositelem Puškinovy a Pasternakovy ceny a německé ceny DAAD. Vystavoval a vystupoval na mnoha místech v Evropě (Německo, Francie, Itálie, Velká Británie, Maďarsko, Švýcarsko), v Japonsku i USA (jeho první samostatná výstava se konala roku 1988 v Chicagu). Jeho práce jsou přeloženy do řady jazyků.

Po několikátém infarktu zemřel v Moskvě uprostřed práce, v době, kdy se měla uskutečnit jeho perforrnance, při níž by jej studenti vynášeli do 22. patra budovy Moskevské státní univerzity v masivní sovětské skříni, komunikujícího nahlas s vlastními texty.

(Zdroj: Glanc, T., Kleňhová, J.: Lexikon ruských avantgard 20. století. Praha, Libri, 2005. Publikujeme s laskavým svolením autorů.)

Související články

Tomáš Glanc, Jana Kleňhová

Vytisknout článek