RECENZE: Nelidský systém zobrazený na lidských osudech

Knižní novinky - 9. 7. 2007 - I když kniha Anne Applebaumové Gulag: historie není na českém knižním trhu právě žhavou novinkou, rádi zveřejňujeme recenzi historika Lukáše Babky plnou zajímavých postřehů. Upozorňujeme také na rozhovor s A. Applebaumovou – čtěte zde.

Ve druhé polovině roku 2004 byl český knižní trh obohacen unikátní a zaznamenáníhodnou, přesto však diskutovanou a současně i diskutabilní a díky svému tématu ne vždy vítanou a vstřícně přijímanou historickou publikací. Jedná se o obsáhlou knihu nazvanou Gulag: historie. Od napsání ve své době převratné práce Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag nespatřila pravděpodobně světlo světa srovnatelná publikace podobného stránkového a tematického rozsahu a záběru. O nápravu se pokusila mladá americké žurnalistka a historička Anne Applebaumová, která roku 2003 završila svůj několikaletý výzkum problematiky sovětského vězeňského a represivního aparátu a díky nakladatelství Penguin Press představila pokus o souhrnné dějiny Gulagu: Gulag – A History of the Soviet Camps. Její kniha znamená skutečně hlubokou a pečlivou sondu do dějin sovětského vězeňství, do značné míry postavenou na aktivním výzkumu přímo v Rusku a na výpovědích dosud žijících pamětníků. Přesto však musí na pozorném čtenáři její text zanechat jistou míru rozčarování a nezodpovězených otázek. Je bezpochyby nutné pochválit vydavatelství Pavel Dobrovský – BETA a Jiří Ševčík za to, že českému čtenáři představili český text knihy již rok po vydání originálního znění 1, současně však kvalita překladu představuje druhý prvek, nad nímž se čtenář dozajista pozastaví.

Jméno Anne Applebaumová není v prostředí historického výzkumu nijak zvlášť známé. Dosud se dokonce neprezentovala, alespoň pokud je autorovi tohoto textu známo, žádným odborným článkem o tématu Gulagu. Zmínit lze snad jen několik tematických recenzí. 2 O to větší překvapení muselo uvedení recenzované knihy na trh mezi historiky způsobit. Kromě recenzovaného titulu zaznamenává databáze Kongresové knihovny ve Washingtonu jen jednu její vydanou knihu. Ta reportážní formou popisuje situaci a vývoj bývalých západních pohraničních oblastí zaniklého Sovětského svazu. 3 V této knize Anne Applebaumová zúročila své žurnalistické schopnosti i znalost prostředí středovýchodní Evropy. Po vystudování univerzity v Yale se totiž věnovala novinářské profesi a v letech 1988–1992 působila jako zpravodajka listu The Economist v Polsku. Právě v Polsku sledovala proces zhroucení komunistických režimů střední a východní Evropy, o němž zasvěceně informovala. Ačkoliv roku 1992 přesídlila zpět na západ a dodnes působí jako žurnalistka (v současné době pracuje pro The Washington Post), jisté vazby na Polsko přetrvaly dodnes, neboť její manžel je polské národnosti. 4 Fakt úzkého vztahu k Polsku bohužel pravděpodobně negativně ovlivnil některé drobné nuance recenzovaného textu, neboť způsobuje nevyváženost informací ve prospěch Polska jak v tématu osudu vězňů Gulagu ze zemí středovýchodní Evropy, tak i při popisu vývoje vězeňského aparátu sovětských satelitů vzniklých po roce 1945.

Svou knihou Anne Applebaumová připomíná jednu z největších a současně často opomíjených tragédií 20. století. Díky tomu, že svou knihu zaměřila nikoliv na úzkou skupinu odborníků, ale naopak se pokusila nasměrovat ji k široké laické veřejnost, opět bylo připomenuto téma, jež je mnoha společenskými skupinami, a to i velmi vlivnými, často přehlíženo a systematicky vytěsňováno z paměti. Ve vztahu k čtenáři stála Anne Applebaumová před ohromným množstvím problémů a úkolů. Chtěla napsat knihu čtivou, přehlednou a pokud možno nezatíženou složitou odbornou terminologií (právě názvosloví a terminologie je přitom v případě sovětského vězeňství velmi spletité). Současně však bylo jejím cílem obohatit světovou historiografii o hodnotnou práci podloženou relevantními zdroji, jež by se dala používat jako kvalitní příručka umožňující odbornému zájemci snazší orientaci v problematice a sloužící jako základ pro další bádání. Vezmeme-li v potaz tyto dvě cílové skupiny čtenářů a přidáme k tomu ohromnou paletu působnosti sovětského vězeňského aparátu, který byl spojen s celou sedmdesátiletou historií Sovětského svazu a v průběhu doby zasáhl do osudů desítek milionů lidí a do všech sfér veřejného, soukromého i hospodářského života, musí se nám na první pohled zdát oněch cca 500 stran textu jako množství absolutně nedostačující. Díky zvolené metodě se však autorka s vytyčenou problematikou vypořádala se ctí a skutečně splnila všechny zadané cíle.

Anne Applebaumová však tuto rovinu v mnohém ještě překročila. Nejen že oslovila čtenářskou obec moderním textem psaným čtivým a svěžím jazykem a podloženým úctyhodným množstvím archivních pramenů i publikovaných dokumentů a statí. Autorka navíc před širším publikem velmi novátorsky a průkopnicky vyvrací množství zažitých mýtů a klišé spojených jak s Gulagem samotným, tak s celým sovětským režimem. Ukazuje, že v žádném případě nešlo o bezchybně fungující aparát řízený direktivně z jednoho centra. Naopak poukazuje na četné diference a specifičnosti závislé pouze na geografické lokalitě. Dále upozorňuje, že Gulag nebyl v první řadě stroj na zabíjení, ačkoliv smrt hrála v celých sovětských dějinách významnou úlohu. Jeho úkoly byly různé, proměnlivé v čase, nikdy však nebyly tak přímočaré a jednostranné, jak je často usuzováno. Velmi precizně se jí podařilo oddělit od sebe dějiny sovětských vězeňských zařízení a obecný dějinný vývoj SSSR, prvky často v různých výkladech splývající. Současně však autorka poukazuje na neoddělitelnost obou těchto fenoménů, jež by jeden bez druhého nemohly existovat.

Jeden z největších přínosů knihy spatřuji v badatelských přístupech, jichž autorka užila. Nejen že slušně zvládla většinu dnes již rozsáhlé tištěné odborné produkce i memoárové literatury (především pak ruská a anglická vydání), ale základ shromažďování dat položila do bezprostředního poznání prostředí. Přímo v Rusku získávala poznatky v archivních institucích, a to nejen těch centrálních, nýbrž jako jeden z prvních západních badatelů vůbec obrátila pozornost i do regionálních archivů. Především však shromáždila materiál ohromné a dosud nezveřejněné vypovídací hodnoty pocházející od množství pamětníků, bývalých politických vězňů i některých dozorců, s nimiž uskutečnila v průběhu letitého badatelského seznamování se s problematikou řadu rozhovorů. Velkou měrou se opřela rovněž o údaje aktivních historiků a pamětníků podílejících se na činnosti jednotlivých poboček hnutí Memorial. 5

Metoda, s jakou se chopila nesmírně obtížného úkolu seznámit čtenáře s pokud možno celou historií sovětských vězeňských zařízení, je velmi účinná a oslovující. Nepokouší se o žádnou „tuhou“ historickou studii svázanou přesným citováním různých krkolomných názvů táborových správ a dalších orgánů. Spíše se k problému postavila s vědomím, že píše pro lidi (nikoliv jen pro odborníky)6 a o lidech (nikoliv jen o číslech zhuštěných do položek typu „počet odsouzených“, „vězňů“ či „počet obětí“). Základem převážné části knihy je poukazování na konkrétní utrpení konkrétních lidí avšak ve spojení s tím, že tyto osudy jsou zasazeny do přesně definovaných obecných problémových obsahových struktur gulagovské historie. Nejedná se o pouhou změť jmen a jejich životních příběhů, autorka se pevně drží obsahové struktury knihy a na konkrétních ukázkách definuje podstatu jednotlivých zkoumaných témat, z nichž se skládal vězeňský život. Ačkoliv tím její kniha sklouzává do oblasti literatury faktu, což se negativně projevilo na drobných pojmových nepřesnostech a na malé vypovídací hodnotě jinak obsáhlého poznámkového aparátu, ani v nejmenším jí to neubírá na čtivosti a poučnosti.

Autorka knihu rozdělila do tří hlavních částí. První a třetí jsou psány chronologicky a popisují vývoj táborového systému od převzetí moci bolševiky až do zhroucení Sovětského svazu. Prostřední, nejobsáhlejší část, je rozdělena na množství tematických kapitol, které se zabývají jednotlivými prvky spojenými s chodem táborového systému a životem v něm. Velmi zajímavou částí knihy je však již sám její úvod. Kromě nastínění tématu a autorského záměru se zde Anne Applebaumová zamýšlí nad chápáním fenoménu komunismu jako celku současnou západní i ruskou společností. Pozastavuje se s údivem nad tím, jak jsou v porovnání se zločiny nacismu hrůzy komunistických diktatur banalizovány a marginalizovány (současně však chápe i definuje rozdíly mezi oběma režimy a systémy jejich koncentračních táborů). Halení bolševického bezpráví do roucha prvotně ušlechtilých ideálů, jimiž jsou všechny komunistické přečiny proti lidskosti i zdravému rozumu ospravedlňovány, není přitom jen záležitostí odborníků – určitý vztah k problému je bezděky utvářen v běžném životě každého člověka. Naprosto správně se autorka pozastavuje (a zmiňuje přitom příklad Prahy!) nad běžným prodejem nejrůznějších suvenýrů a oděvů připomínajících komunistickou minulost a nepokrytě oslavujících komunistické vůdce.7 V porovnání s tím si nelze představit, a je to správně, veřejný prodej předmětů adorujících nacismus. Tato nevyváženost je zřejmým důkazem zlehčování a přehlížení zločinů komunismu. K širokému veřejnému uvědomění a povědomí o zločinech nacismu přispívá mimo jiné i velká, často až přehnaná snaha Němců samých o jejich odčinění. Oproti tomu jediným projevem ruské strany ve vztahu ke své nedávné minulosti je zaryté mlčení oficiálních míst a všudypřítomné utajování. Ačkoliv není Anne Applebaumová zdaleka prvním, kdo se přehlížením komunistických zločinů a neúctou k obětem tohoto režimu zabývá8, je užitečné tuto skutečnost připomínat opakovaně a co nejčastěji. Dokonce ani sama Applebaumová se tomuto problému nevěnuje nově, jeden z jejích textů, z něhož úvod knihy z velké části vychází, si lze přečíst dokonce i v češtině.9

První část knihy se jmenuje Zrod Gulagu, 1917–1939 a zabývá se dobou formování sovětského vězeňského systému, obdobím definování různých přístupů k institutu vězeňství a jeho postupného začleňování do systému bolševické státní správy. Autorce se vcelku přehledně podařilo vypořádat s množstvím reforem a restrukturalizací vězeňského aparátu, ale i diskusí o směřování vězeňství, jež vyplňovaly celá dvacátá léta, ačkoliv se jim nevěnovala ani zdaleka v úplnosti. Pro čtenáře je přínosné, že se podrobněji zastavila u dvou velkých témat Gulagu. Prvním z nich jsou Solovecké tábory zvláštního určení. Těmto táborům se v pololegální příslušnosti ke státněbezpečnostní složce aparátu vyhnuly všechny změny 20. let. Naopak, když roku 1934 došlo k definitivnímu spojení naprosté většiny vězeňských zařízení pod správou Lidového komisariátu vnitra, byly to právě zkušenosti a praxe Soloveckých táborů a obecně vězeňského aparátu Solovkám nadřízené Jednotné státní politické správy (OGPU), které určily další směřování táborového režimu. Druhým tématem je výstavba Bělomořsko-baltského kanálu, jehož budování představovalo první z řady tzv. „velkých staveb socialismu“. Fakt, že ji prováděla za pracovního nasazení svých vězňů výhradně Jednotná státní politická správa (OGPU), přispěl k výraznému posílení vlivu této bezpečnostní složky na další profilování vězeňství ve 30. letech. Výstavba kanálu byla kromě toho jedinou masivní propagandistickou kampaní sovětského vězeňství směrem do světa i k vlastním občanům. Všechny další budoucí aspekty sovětského táborového systému byly již ukryty pod roušku přísného utajení. Na druhou stranu je nutné zmínit, že psát o zmíněných dvou tématech je z hlediska historie Gulagu nejjednodušší, protože se k nim vztahuje největší množství dokumentačních materiálů.

Vzhledem k ohromnému rozmachu Gulagu ve 30. letech, kdy byla vězeňská práce začleněna do plnění hospodářských plánů a došlo k zakládání množství nových táborů a kdy, s ohledem na politické represivní kampaně, dramaticky vzrostl počet vězňů, je prakticky nemožné popsat veškeré prvky vězeňství, ať již se to týká množství táborů a jejich lokalizace nebo jejich hospodářského využívání i vnitřního režimu. 10 Autorce se přesto podařilo, při zachování populární formy stylistiky, zachytit základní určující body a přiblížit čtenáři vše podstatné. Nemá proto cenu vytýkat jí, že nezmínila existenci toho či onoho tábora nebo věznice. Více prostoru mohla věnovat snad jen principiální změně, která se udála roku 1941 a o níž se zmínila jen několika nepřesně formulovanými řádky na straně 122. V tomto roce totiž došlo, vzhledem k široké škále průmyslových činností a hospodářských oborů, do nichž byl Gulag zapojen, k vyčlenění samostatných vězeňských správ specializujících se přímo na jednotlivá průmyslová odvětví. Tyto hlavní správy (bylo jich asi 14) byly vyňaty z podřízenosti Gulagu a spadaly bezprostředně pod Lidový komisariát vnitra. Zjednodušeně řečeno se Gulag, ač právě toto pojmenování získalo obecný rozměr, stal jen jednou z mnoha sobě navzájem souměřitelných táborových správ.

Chyby, jichž se autorka v této kapitole dopustila (ostatně jako v celé knize), lze rozdělit do dvou kategorií: 1) neúmyslné překlepy, chyby způsobené nutným stylistickým zjednodušováním textu11 a 2) skutečné faktografické omyly a nepřesnosti. První kategorií se nemá cenu příliš zabývat. Překlepům se nevyhne žádný autor. Rovněž zjednodušující a nepřesné závěry či občas zkomolené názvy se u takto obsáhlého tématu mohou vyskytnout. V naprosté většině však nepoškozují knihu jako celek.

S druhou kategorií chyb je to již složitější. Sem lze zařadit například označení Alexandra Fjodoroviče Kerenského za hlavu první porevoluční Prozatímní vlády (s. 35). Tou byl kníže Georgij Jevgeněvič Lvov. Rovněž tak je chybou datování Brest-litevské smlouvy (jíž vystoupilo Rusko z první světové války ) do průběhu léta 1918 (s. 39) – uzavřena byla 3. března 1918. Velmi zavádějící je informace, že „tajná policie [OGPU] se v tomto roce [1934] oficiálně stala Lidovým komisariátem vnitra…“ (s. 104). Ve skutečnosti se tajná policie stala jen jednou z organizačních složek Lidového komisariátu vnitra (Hlavní správou státní bezpečnosti – GUGB), správa většiny vězeňských zařízení přešla pod jiné orgány. Zmiňovat ve spojení s rokem 1929 pojem „majitelé továren“ se zdá být přinejmenším nepřesný.(s. 68). Na straně 69 autorka píše o reformě „sovětského trestního zákona“. Žádný takový zákon neexistoval. Sovětské trestní zákonodárství spočívalo formálně na bedrech jednotlivých svazových republik. Je sice pravda, že roku 1924 byla přijata svazová norma Základy trestních zákonů SSSR a svazových republik. Na jejím základě však vznikly jednotlivé navzájem podobné (nikoliv však shodné) republikové trestní zákoníky.

Druhá hlavní a počtem stran dominantní část knihy se jmenuje Život a práce v táborech. Úkolem jejích jednotlivých kapitol je seznámit čtenáře s širokou paletou témat spojených s praktickým fungováním táborů a s běžným vězeňským životem arestantů. Na rozdíl od obou dalších velkých částí, v nichž tvoří základ citovaných dat odborné studie a edice, hlavní oporu autorky při snaze vystihnout charakter vězeňského života představovaly především nejrůznější memoárové práce. Anne Applebaumová se věnuje táborovému životu odsouzence od okamžiku zatčení přes vyšetřovací a soudní vazbu, transport do táborů až po skutečné táborové věznění a pracovní nasazení. Stranou neponechává ani jednotlivé nechronologické komponenty věznění, jako jsou charakteristiky vězňů, dozorců a strážných, popis lékařské péče, dalších trestů atd. Precizně autorka nadefinovala základní atributy vězeňské práce a zasadila vězně do systému jejich pracovního využití. Její závěry typu: „Po většinu času nebylo záměrem, aby vězni trpěli – nebo je možná přesnější říci, že se nikdo nestaral o to, zda trpí, nebo ne“ (s. 208) jsou zcela výstižné. Pro českého čtenáře je velkým přínosem pozornost věnovaná vězeňským vzpourám a útěkům. Ty se začaly pravidelněji objevovat ke konci druhé světové války a následně se po Stalinově smrti rozmohly do takové míry, že byly jednou z příčin razantních reforem sovětského vězeňství v polovině 50. let. Patrně nejsilněji čtenáře zasáhne krutá charakteristika života a osudů vězněných žen a dětí, snahy o udržení kontaktu matky se svým dítětem narozeným v průběhu výkonu trestu a popis špatné výchovy dětí v sociálních ústavech, přinášející s sebou jen růst kriminality mezi mladistvými.

Tato druhá část knihy svým obsahem a metodou práce nejvíce připomíná autorkou samou často zmiňované Solženicynovo Souostroví Gulag. Stejně jako A. I. Solženicyn, jehož dominantním zdrojem informací byla osobní svědectví pamětníků, tvoří i pro A. Applebaumovou hlavní materii psané vzpomínky (nutno přiznat, že značně doplněné archivními prameny) a především pak několik desítek rozhovorů vedených s dosud žijícími očitými svědky.12 Ačkoliv autorka uvádí v seznamu literatury úctyhodné množství použitých vzpomínek a pamětí, při pozorné četbě překvapí, jak omezeného počtu z nich reálně použila. V poznámkovém aparátu se často opakují jména jako Varlam Šalamov, Jevgenija Ginzburgová, Lev Razgon, Olga Adamovová-Sliozbergová, Nina Gagen-Tornová atd. Právě silné omezení užitých zdrojů informací je hlavní nevýhodou této jinak velmi působivé části. Naopak ocenit lze autorkou zmiňovaný opatrný přístup k výpovědní hodnotě pamětí jakožto pramene, který definuje na straně 309.

Rovněž v této části knihy lze najít drobnější stylistické i faktografické chybičky, jako například popis činnosti NKVD po Stalinově smrti (s. 241) (od roku 1946 existovala ministerstva, nikoliv lidové komisariáty). Psát, že Andrej Andrejevič Vlasov dezertoval z Rudé armády, usvědčuje autorku z neznalosti faktů (s. 251). Další lapsus lze objevit např. na straně 357 (autorka popisuje činnost KGB datovanou k roku 1942 – Výbor státní bezpečnosti však vznikl až roku 1954). Podobně by bylo možno pokračovat ve výčtu nepřesností a mírně zavádějících informací dále.

Poslední velká část knihy se jmenuje Vzestup a pád táborového průmyslového komplexu 1940–1986 a navazuje chronologicky na část první. Autorka popisuje vývoj sovětského vězeňství od vypuknutí sovětsko-německé války v roce 1941 až do začátku perestrojky v polovině 80. let minulého století. Poměrně přesně charakterizuje jednotlivé zlomové okamžiky, jež byly spojeny s válečnou a poválečnou érou, stejně jako vystihuje jednotlivé vývojové etapy. Poválečná doba přinesla největší rozvoj Gulagu, co se týče počtu vězněných, různých kategorií trestů, množství průmyslových odvětví opírajících se o vězeňskou práci, ve všech těchto aspektech znamenaly roky 1945–1953 vrchol. Současně si však autorka všímá i prvních náznaků eroze systému, snahy izolovat politické vězně od ostatních (což však přineslo jen jejich stmelení a posílení) a vzrůstajícího počtu projevů nespokojenosti, jež vyvrcholily ve slavném Kengirském povstání v první polovině roku 1954. Šedesátá léta byla ve znamení snížení počtu arestantů, faktického zrušení kategorie politických vězňů, současně však znamenala aplikaci nových metod teroru užívaných na osoby režimu nepohodlné. Za politické trestné činy byli postihováni především aktivní odpůrci režimu, jejich postih však byl často maskován psychiatrickou léčbou, izolací atd. Právě toto období – éra disentu a rozvoje samizdatu – je možná pro českého čtenáře nejzajímavější, neboť o něm existuje jen velmi málo českých publikovaných dokladů.13 Současně si však kvůli časté osobní zkušenosti zachovává pro českého čtenáře značnou míru aktuálnosti. Je proto škoda, že období let 1953–1986 věnuje Applebaumová pouhých 62 stránek textu. I na takto omezeném prostoru neopomíjí zmínit důležité momenty vývoje, především pak pro Československo (resp. i pro dnešní Českou republiku) úctyhodný čin – jednu z prvních politických veřejných demonstrací v SSSR, pomocí níž se sedm lidí s jasnou vidinou následné perzekuce pokusilo protestovat na Rudém náměstí proti okupaci Československa armádami většiny členských zemí Varšavské smlouvy. O jisté naivitě autorky může svědčit patetický závěr historického popisu, který končí v době perestrojky naznačováním, že v té době éra politických věznic a táborů, stejně jako všech dalších vězeňských zařízení určených pro nejrůznější odpůrce režimu skončila. Skutečnost, že dodnes je v Rusku perzekvováno množství ideologických protivníků kremelské politiky a že tento „trend“ přešel do ruské politiky plynule z té sovětské, nechává zcela bez povšimnutí. Snaha uzavřít za každou cenu vyprávěný příběh s koncem sledované epochy nepřispívá dobrému chápání reality posledních období existence sovětského státu ani toho, co následovalo po jeho rozpadu.

Celou knihu autorka uzavírá úvahou o historické paměti obyvatelstva, o tom, jak se ta která země zatažená do sovětského područí vyrovnává v současné době se svou komunistickou totalitní minulostí.14 Správně konstatuje personální kontinuitu jednotlivých svržených režimů, v nichž bývalým prominentům někdy zůstaly nejen jejich majetky, ale rovněž veřejné či profesní funkce. Selhání paměti, jak častý trend přístupu těchto zemí ke své minulosti nazývá, zdůvodňuje jednak diskreditací a studem značné části obyvatelstva, jednak absencí radikálnějších reforem, a jednak také tím, že osoby zaujímající vlivná postavení na nejrůznějších bezpečnostních, soudních i ekonomických postech jejich vlastní minulost ani minulost jejich národa údajně nezajímá (resp. se k ní nijak nehlásí) (s. 487–489).

Poslední kapitola je, co se diskutabilních závěrů a drobných chyb způsobených neznalostí týká, asi nejzásadnější. Není, myslím, na místě a ani není úkolem recenze podrobné zkoumání textu, často až hnidopišské, jež odhaluje chyby typu, že Jurij Andropov stál v čele KGB od roku 1979 a podobné. U některých nedostatků je však nutné zastavit podrobněji.

Již na první straně této části (s. 361) se autorka, podle mého názoru, usvědčuje z neznalosti nových poznatků, když označuje červnové napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 za překvapivé. Opak je pravdou. Sovětský svaz o chystaném útoku věděl a sám se připravoval na preventivní výpad západním směrem. Faktografické chyby se dopouští dále například při označování Rudé armády za Sovětskou v souvislosti s válečnými operacemi proti Němcům (s. 389). Název Sovětská armáda přitom nesla armáda Sovětského svazu až od roku 1946. Velké znalostní nedostatky projevila autorka při popisu vzniku národních armád na území SSSR složených často z propouštěných vězňů. Většinu tohoto tématu zabírá problematika formování jak jinak než polské armády (s. 393). O československé vojenské jednotce, v níž také zaznamenáníhodný počet příslušníků pocházel z řad propuštěných táborových vězňů se například nezmiňuje vůbec. Za zásadnější chybu lze považovat nepochopení významu a role východoevropských komunistických pracovních vězeňských zařízení. Na straně 395 autorka píše o československých pracovních táborech jako o osmnácti lagpunktech seskupených kolem jáchymovských uranových dolů. Co se názvosloví týče – budiž, ačkoliv například pojem lagpunkt se v českém prostředí nikdy nepoužíval. Zmínka o Příbrami by však jistě neuškodila. Rovněž její konstatování, že československé uranové tábory dosáhly svého rozkvětu v roce 1949 a pak se začaly omezovat, až zmizely úplně, nesvědčí o přesných autorčiných informacích.15 Podobných zjednodušujících a nepřesných závěrů se autorka dopouští i při popisu vězeňství dalších evropských komunistických režimů (nejvíce prostoru je příznačně věnováno opět Polsku).

Svou knihu Anne Applebaumová doplnila obsáhlými poznámkami a neméně rozsáhlým seznamem literatury. Co se seznamu literatury týče, zde není co namítnout (pochopitelně že drobné nepřesnosti v citaci knih se vyskytují). Upozornit je možné snad jen na absenci titulů vydaných v jiných jazycích než v ruštině, angličtině a případně němčině, či francouzštině. Autorce tak zcela unikají vzpomínkové knihy vydané v dalších státech středovýchodní Evropy. Stranou z velké části ponechává rozsáhlou literaturu z Ukrajiny i jinak preferované Polsko. O českých, slovenských, či rumunských publikacích nemluvě. Jediné chyby v seznamu literatury tak způsobila překladatelka, která se snažila soupis oživit uváděním údajů o českých vydáních citovaných knih. Jestliže v některých případech zvolila překladatelka postup, že k autorkou uvedenému titulu dodala informaci o českém překladu (např. kniha Ivana Tolstoje Oběti Jalty), jinde nepochopitelně vložila pouze českou verzi knihy (např. u knih Roberta Tuckera).

Větší problém představuje poznámkový aparát. Nejedná se vlastně o poznámkový aparát v pravém slova smyslu (rozšíření tématu), spíše lze hovořit o běžném seznamu použité literatury a pramenů, jež mají verifikovat autorkou uváděné údaje. Zběžný pohled na text odkazů navíc usvědčuje autorku z občasného používání klasické kompilační metody „přečtu tři knihy a napíšu čtvrtou“ – jedná se však jen o určité části knihy, nikoliv celek. Při posuzování chybiček v citacích je nutné komparovat český překlad s originálem. Určité procento chyb je totiž nutné přičíst na vrub překladatelce.16 Četné chyby jsou však způsobeny přímo autorkou. Například odkazy typu „GARF, archivy, v archivu autorky“, „To je argument in: Goldhagen“, „Bateson a Pim“, „GARF, v autorčině vlastnictví“ či „Terry Martin mi to naznačil v mailu v červnu 2002“ atd. nemají v odborném textu co dělat, neboť k dalšímu poznání problematiky nijak nepomáhají. Poznámkový aparát představuje asi největší slabinu celé knihy.

Několik slov je nutné věnovat překladu, neboť ten představuje hlavní slabinu českého vydání textu. Ačkoliv je kniha přeložena velmi čtivě (autorkou překladu je ostatně zkušená překladatelka a žurnalistka Petruška Šustrová) a jeho pořízení vzhledem k datu vydání originálního textu bylo provedeno s překvapující rychlostí, nelze si nevšimnout některých chyb a nedůsledností. Ty nevyplývají ani tak z neznalosti anglického jazyka, jako spíše z překladatelčiny nepozornosti a neznalosti odborné terminologie. Většina terminologických nedostatků je způsobena tím, že Petruška Šustrová vycházela přísně z anglického textu, aniž by jej konfrontovala s ruským obvyklým užíváním daných pojmů. Napsat například, že „zároveň je [Solovecké tábory] pokřtili tábory zvláštního určení“, (s. 49) je naprosto zavádějící. Tábory zvláštního určení představovaly jednu z kategorií táborových vězeňských zařízení, nešlo o žádné neformální přízvisko. Na straně 149 stojí: „Naopak v roce 1942 – když přišel Lavrentij Berija…“, ani v originálním textu však není uvedeno, kam přišel. Překladatelka však mohla nesoulad zaretušovat a potřebné údaje dohledat. Zcela mimo zavedenou praxi je užívání názvu věznice Butyrky v jednotném čísle (Butyrka) (s. 151 ad.). Nelze si představit, že by vězni budovali sami pro sebe lázně, český vězeňský jazyk používá spíše výrazu „lázeň“ (termín se vyskytuje např. na s. 98 ad.). Příliš vhodné není ani otrocké překládání pojmu „dom svidanija“ jako „dům setkání“. Mnohem přesnější se zdá v českém vězeňství používaný termín „návštěvní barák“ (s. 232). Stejně tak sem lze přiřadit informaci, že „OGPU […] reorganizoval svou Zvláštní správu a přejmenoval ji na Hlavní správu pracovních táborů a táborových sídel.“ (s. 72) Možná jde o zkomolení významu v průběhu dvojího překládání (v originále stojí „Special department“), ale OGPU nikdy žádnou Zvláštní (ani Hlavní) správou nedisponovala – jedná se o Zvláštní odbor. Slovo „lagpunkt“ je ekvivalentem slova „tábor“, proto se užívá spojení „přijet do lagpunktu“, nikoliv „na lagpunkt“. Věta velitele Soloveckých táborů A. P. Nogtěva „Zde není vláda sovětská, nýbrž solovecká“, jíž vítal nové vězně, vešla do dějin koncentráčnické literatury. Objevuje se dokonce i v českých knihách. Proč tedy P. Šustrová otrocky překládá z angličtiny spojení o sovětských (resp. soloveckých) úřadech („Jak víte nejsou tady žádné sovětské úřady, jen solovecké úřady“ – s. 50)? Velkou chybou překladu je otrocké přejímání anglického přepisu ruských ženských jmen do českého textu. Absentuje česká zažitá podoba přechylování a nedůsledná je rovněž česká deklinace. Ponechání zkomolených podob jmen (tvary měly být konfrontovány s ruskými originály) bych viděl jako hlavní nedostatek editorské práce známého českého rusisty Tomáše Glance.

Nicméně je nutné opětovně zdůraznit, že většina výše uvedených chyb je pouze drobnými a vzhledem k rozsáhlosti a přínosu textu řídkými a obtížně naleznutelnými nedostatky. V globálu je nutno hledět na překlad užívající velkého počtu čistě táborových a vězeňských termínů jako na velmi povedenou a pečlivou práci.

Překladem knihy Anne Applebaumové se česká veřejnost, co se informací o Gulagu týče, zařadila na standardní místo mezi ostatními národními literaturami. Do češtiny byly přeloženy tři hlavní a zásadní práce světového významu týkající se sovětského vězeňství, s nimiž je možné pracovat jako s příručkami umožňujícími základ pro hlubší bádání. Vedle recenzované knihy je nutné připomenout výborný český překlad Solženicynova Souostroví Gulag (vyšel roku 1990) a velmi precizní a náročné vydání (i když dobou vzniku originálu trochu poznamenané) Encyklopedie Gulagu od Jacquese Rossiho (vydalo nakladatelství Bystrov a synové v roce 1999). Ačkoliv by bylo možné najít další zajímavé práce k tématu sovětského Gulagu, tyto tři knihy tvoří bázi umožňující základní orientaci v problému, co se historického vývoje, terminologie i dějin výzkumu a přehledu vydaných prací týče. Především pro západní laickou veřejnost pak kniha Anne Applebaumové představuje naprostý fenomén a průlomovou událost (podobnou možná dávnému uveřejnění Souostroví Gulag) a jako k takové ke knize jako celku musíme přistupovat. I přes drobné chybičky se totiž jedná o práci, která čtenáři fundovaně otevírá pohled na dějinný i vězeňský fenomén, který způsobil smrt několika desítek milionů lidí. Díky této osvětové síle a apelu na selhávající lidskou paměť, tak často zapomínající na komunistické zlo a bezpráví, knize právem patří Pulitzerova cena za literaturu i četné uznalé posudky.

(APPLEBAUM Anne: Gulag: historie. Pavel Dobrovský – BETA a Jiří Ševčík, Plzeň, Praha 2004.)

Recenze původně vyšla v časopise Soudobé dějiny, roč. 12 (2005), č. 2, s. 354–365. Publikujeme s laskavým svolením redakce.

Lukáš Babka - Autor je ředitel Slovanské knihovny

Vytisknout článek