| Speciál: Americko-ruské vztahy: výzvy pro novou administrativu |
|---|
| Rok 1807 bývá považován za začátek diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.(i) Je to rok, kdy bylo Rusku nabídnuto, aby vyslalo svého ministra jako zástupce země do Spojených států. O dva roky později bylo zastoupení obou zemí reciproční a prvním... více >> |
|
| | Groznyj aneb Život za fasádouPolitika - 25. 6. 2007 - Čerstvě vyasfaltované ulice lemují nové domy. Všude pracují muži i ženy, natírají, nahazují, uklízejí, opravují chodníky, vysazují stromky a keře. Vše září novotou. Lidé se smějí a užívají si klidných dnů. Na první pohled. Život za fasádou opravovaného města je stále plný nezhojených jizev a následků dvou ničivých válek. 
Stavební boom v Grozném - Zdroj: www.cernousek.cz/cecna/ Příjezd do Grozného je silný zážitek. Během stokilometrové jízdy autem z Vladikavkazu přes Severní Osetii a Ingušsko jsme projeli pěti kontrolními stanovišti (tzv. blokposty), na nichž vojáci prověřují všechna vozidla a u cizinců povolení k vjezdu vydané místním ministerstvem vnitra. Většinou se ale místo zajišťování bezpečnosti starají o vybírání úplatků... Množství vojenské techniky a nápisy „Pozor, miny!“ podél silnice dávají tušit, že válka zde skončila teprve nedávno.
Při vjezdu do města očekávám, že uvidím jen trosky, vybombardované ruiny, zkrátka to, co si asi každý pamatuje z otřesných záběrů z nedávných bojů. Namísto toho mě uvítal neskutečný stavební boom. Opravuje se všechno a všude, většina domů je sevřena dřevěným lešením, nově byly vybudovány nadchody, autobusové zastávky, v centru města stojí třípatrový supermarket a pár set metrů od zrenovovaného pravoslavného chrámu roste podle tureckého projektu nová obrovská mešita. Jako memento války se v nové zástavbě občas vynoří polorozbořený dům, avšak je jen otázkou času, kdy i jej pohltí masivní rekonstrukce.
Kadyrov místo reklamyKaždých dvě stě metrů hlídkuje na ulicích čečenský policista vyzbrojený kalašnikovem. Na větších křižovatkách byly nově instalovány semafory, přes den se ve městě tvoří dopravní zácpy. Před válkou v Grozném jezdily tramvaje, ale o obnově jejich provozu se neuvažuje. Mluví se však o vybudování trolejbusové sítě. Zatím však místo trolejbusu na ulici občas potkáte ruský obrněný transportér obsypaný po zuby ozbrojenými vojáky – sice už se nebojuje (až na občasné přestřelky v horách), ale ruští vojáci se prý mimo své základny raději nikdy nepohybují v počtu menším než deset lidí.
Na každém druhém billboardu ve městě je vyobrazen čečenský prezident Ramzan Kadyrov – někdy sám, jindy se svým otcem, bývalým prezidentem zabitým při atentátu, nebo s ruským prezidentem Putinem. Nápisy na reklamních štítech hlásají věrnost čečenského národa svému prezidentovi i celému Rusku.
Režim prezidenta Kadyrova nemá daleko k středoasijským autokratickým modelům, je ovšem pod plnou kontrolou Moskvy. „Když byl letos na jaře uveden do prezidentského úřadu, lidé po celém Čečensku soutěžili, kdo při této příležitosti obětuje víc krav,“ vypráví s jemnou ironií v hlase jedna z našich hostitelek. Ramzan, jak mu běžně všichni Čečenci říkají, je všudypřítomný – v televizi, v novinách, podél cest. V Čečensku vysílají dva místní televizní kanály – na jednom jdou pouze sportovní zápasy v judu, karate nebo boxu (bojové sporty byly v Čečensku vždy mimořádně populární) a na druhém se vysílá vše ostatní. Zprávám dominuje Kadyrov, výjimkou nejsou dlouhé, několikaminutové záběry z jeho projevů. Rád se také nechává doprovázet televizním štábem při přepadových kontrolách na stavbách, kde zjišťuje, zda je dodržován plán. Zpravodajství je dvojjazyčné – moderátor často uvede reportáž v ruštině a zbytek je pak čečensky. Všichni Čečenci jsou totiž bilingvní. Mezi sebou se baví především čečensky, ale například ve školách se vyučuje pouze rusky, jen dvakrát až třikrát týdně mají žáci hodiny čečenštiny.
Chvatná rekonstrukceKadyrov vládne pomocí jakýchsi výnosů a jeho nařízení si nikdo netroufne porušit. Jako například to, že valná většina rekonstruovaných domů musela být opravena do letošního prvního května. Byla, ovšem jen jejich vnější fasáda – interiéry přijdou na řadu v následujících letech nebo (a to spíš) si je budou muset obyvatelé opravit sami. Chvatná rekonstrukce vyvolává i mnoho obav. Nebyl čas na kvalitní práci, navíc prý v mnoha případech neproběhla důkladná kontrola nosných stěn domů, které byly během války narušeny. Mezi lidmi proto panují obavy, že by se během pár let mohly domy v Grozném začít rozpadat jak domečky z karet.
Přesto jsou obyvatelé města rádi. Neuvěřitelné tempo rekonstrukce jim vlévá do žil tolik potřebný optimismus. Vždy se rádi chlubili tím, že Groznyj byl nejkrásnějším městem na severním Kavkaze. Teď bude i městem nejmodernějším. A kdo to všechno platí? Nejčastější odpověď zní: „Nevím, je mi to ale jedno, hlavně že se staví!“ O některých věcech Čečenci raději nepřemýšlejí nebo je nechtějí vědět. Říká se, že Kadyrov prostě přikázal bohatým čečenským podnikatelům a oligarchům, kteří žijí v Rusku i po celém světě, aby opravili určitý počet domů. Pokud tedy v budoucnu chtějí mít s Čečenskem ještě něco společného…
Peníze do Čečenska posílá i ruská vláda z federálního rozpočtu. Každá rodina, která přišla o dům či byt, by měla dostat od státu kompenzaci ve výši 350 tisíc rublů (cca 300 tisíc korun). Málokdo ovšem dostane víc než polovinu ze slíbené sumy. To stačí na rekonstrukci jednoho či dvou pokojů – pokud máte to štěstí, že váš dům nebyl zcela srovnán se zemí. Korupce je dnes v Čečensku všudypřítomná a úředníků (ruských i čečenských) rozhodujících o tom, kdo dostane kompenzaci, je příliš mnoho…
Co bude za dva roky?Čečenští emigranti roztroušení po celé Evropě či USA promoskevskému prezidentovi nemohou přijít na jméno. Ti, kteří zůstali, to ale vidí jinak: „Kadyrov je sice bývalý boxer, který ani nedokončil deset tříd základní školy, ale my teď potřebujeme silnou ruku, někoho, kdo nám jakž takž zaručí bezpečí a stabilitu v zemi,“ říká padesátiletý Rustam.
Lidé jsou rádi, že je relativní klid a město vstává z poválečného popela, ale zkušenost dvou po sobě jdoucích konfliktů je příliš živá. Ač o tom moc nemluví, každý se obává když ne třetí války, tak zhoršení situace. „Na stavbách dnes najde práci každý, i když, pravda, mnozí pracují zadarmo. Ale co budou ty desetitisíce lidí dělat za rok za dva, až bude všechno obnoveno?“ vysvětluje Rustam. Průmysl je v troskách, továrny byly kompletně zničeny a o jejich znovuvybudování se zatím neuvažuje. A příliš mnoho mladých mužů, kteří dnes na stavbách pracují, předtím přivyklo životu bojovníků. Na oficiální úrovni se ovšem nikdo takovými otázkami nezabývá. Čečensko je prezentováno jako neoddělitelná součást Ruské federace, kde už žádný konflikt nehrozí a kde běží normální život.
Přítomnost mnoha humanitárních organizací však svědčí o něčem jiném, a ty se možná proto pomalu stávají trnem v oku ruské moci... Zoufalá je především situace ve zdravotnictví, válka zanechala šrámy na těle i na duši snad u každého. Tuberkulóza, vrozené vady u novorozenců, posttraumatické šoky – to vše je tu bohužel každodenní realitou. Asi nejhůře postiženou skupinou jsou Rusové, kteří v Grozném prožili celý svůj život. Na rozdíl od Čečenců, kteří si díky širokým rodinám pomáhali, jak mohli, zůstali Rusové, především ti v důchodovém věku, během válečného běsnění zcela opuštěni. Až na pár dobrovolníku se o ně nikdo nestará ani teď.
Sdružení BerkatSkupina asi dvaceti ruských staříků a stařenek obývá polorozbořený čtyřpatrový dům v zapadlé čtvrti Grozného, kam ještě obnova města nedošla. Ten dům zůstal stát jako jediný z celého bloku, všude kolem jsou jen zbytky zdí a hromady cihel. Před vchodem je v chodníku zarytý nevybuchlý letecký granát. Uvnitř v potemnělých bytech plných prasklin přežívají lidé jak na smetišti – žijí z toho, co najdou na ulici. „Byla to nádherná čtvrť, prožila jsem tu celý svůj život. A teď? Vůbec nechápu ty hrůzy, už ani plakat neumím,“ říká Lidija Alexandrovová. Vypadá na osmdesát, ale je jí jen něco přes šedesát. Lidé v Čečensku vypadají často o deset dvacet let starší, než ve skutečnosti jsou.
Jako pan Šavlachov, Čečenec, otec tří dcer školního věku. Je mu pětačtyřicet, ale působí jako sedmdesátiletý stařec. Má tuberkulózu v posledním stadiu. Rusové mu dvakrát srovnali dům se zemí, ale už nemá sílu ani peníze postavit nový, tak bydlí v podnájmu u sousedů. Jeho žena zemřela na tuberkulózu letos v lednu, ale dcery naštěstí nejsou nakažené. Podobných případů jsou po celém Čečensku tisíce.
Ruským staříkům, rodině Šavlachovových a mnoha dalším pomáhá české sdružení Berkat, na jehož pozvání jsem se letos v dubnu do Čečenska dostal. Ve spolupráci s partnerským sdružením Semja v Grozném se snaží těm nejpotřebnějším poskytnout alespoň základní lékařskou pomoc a léky, neboť za to vše se platí nemalé peníze (o bezplatném zdravotnictví si lidé mohou nechat jenom zdát). Pro děti z nemajetných rodin pořádá kurzy práce na počítači, výuku jazyků, provozuje šicí dílnu. Je to sice malá kapička v moři potřeb zpustošeného Čečenska, ale lidé v Grozném ji dokáží ocenit.
O autorovi: Štěpán Černoušek pobýval na území Čečenska spolu s Janou Hradilkovou ze sdružení Berkat. O činnosti občanského sdružení Berkat, jehož spoluzakladatelkou je Petra Procházková, jakož i o možnostech pomoci se dozvíte zde. Více fotografií z Čečenska naleznete na stránkách Štěpána Černouška. Štěpán Černoušek (redakceruskodnes.cz) Vytisknout článek
| |
| Tomáš Glanc: Ruská kultura 2000–2008 |
|---|
| Existuje Putinova kulturní politika? Každý režim vytváří určité prostředí, a to se projevuje i v kultuře. Zároveň na rozdíl od sovětské centralizace a stranických usnesení není tento vliv v současnosti zdaleka tak artikulovaný a přehledný a jeho charakteristika svádí k povrchnostem a zjednodušením. více >> |
|
| Dvojnásobný prodej zahraničních značek aut |
|---|
| Prodej automobilů neruských značek stoupl za posledního půl roku o 48 % v porovnání se stejným obdobím v minulém roce. Celkem se od ledna do května 2008 prodalo v RF 855 472 aut. Jak uvedly finanční noviny RBK Daily, jen za květen se zvýšil prodej o 42 % na 200 079 automobilů. více >> |
|
|
