Hrozí Černé Hoře ekonomická dominace Ruské federace?

Politika - 17. 6. 2007 - Během summitu NATO v roce 2006 v lotyšské Rize byla Černá Hora společně s Bosnou a Hercegovinou a Srbskem vyzvána ke vstupu do Partnerství pro mír, což pro tyto země představuje možnost zahájit formální integraci do euroatlantických bezpečnostních struktur.

Mapa Černé Hory - Zdroj: Wikipedia

Když prezident Filip Vujanović podepsal 14. prosince 2006 s Partnerstvím pro mír přístupovou smlouvu, prohlašovalo se, že tím vyřešil dilema ohledně budoucí pozice Černé Hory v mezinárodních a bezpečnostních vztazích. Přibližně v posledních třech letech však Đukanovićova vláda rovněž zahájila významnou spolupráci s Ruskou federací. Vědom si své poskvrněné reputace na Západě po uzavření Bělehradské dohody, jmenoval Đukanović Milana Roćena (svého nejdůvěryhodnějšího a schopného spolupracovníka a nedávného černohorského ministra zahraničí) vyslancem Srbska a Černé Hory v Moskvě (zde). Ihned poté, co Černá Hora získal v květnu 2006 těsným výsledkem v referendu nezávislost, podepsal tehdejší ministr zahraničí Roćen se svým protějškem Sergejem Lavrovem Protokol o spolupráci obou ministerstev a při příležitosti návštěvy Moskvy uvedl: „Věřím, že tato návštěva bude novým podnětem pro posílení jinak výborných vztahů a spolupráce mezi Černou Horou a Ruskem, která vždycky byla a bude na vrcholu zahraničněpolitických priorit Černé Hory.“ (Podle černohorského deníku Pobjeda Roćen na otázku, zda spolupráce s Ruskem může mít negativní vliv na evropskou a euroatlantickou orientaci Černé Hory, odpověděl, že jeho mnozí západní partneři zdůrazňují, že si dobrých vztahů mezi Moskvou a Podgoricou velmi cení. „Tato spolupráce se může jen pozitivně odrazit na černohorské evropské a euroatlantické orientaci,“ prohlásil Roćen a dodal, že „někteří černohorští historikové tvrdí, že je jeho cesta do Moskvy první návštěvou ministra zahraničních věcí Černé Hory v několikasetleté historii přátelských vztahů“. Roćen si v Rusku vybudoval úzké kontakty s politickými strukturami a finančními magnáty a sám otevřel dveře silné injekci ruského kapitálu do Černé Hory. Například Oleg Děripaska se stal vlastníkem továrny na zpracování hliníku K. A. P., a tím pádem i podstatného segmentu černohorské ekonomiky, zatímco ruští oligarchové a bohatí občané si metodicky a za enormně vysoké ceny začali pořizovat apartmány, hotely a domy, stejně jako nevyužitou půdu, na níž budují architektonicky velmi zvláštní stavby. Skutečná horečka způsobila dvojnásobné zvýšení cen nemovitostí během šesti měsíců. Například bratr Romana Abramoviče vlastní vilu nedaleko Ulcinje a Abramovič sám strávil v Černé Hoře letní prázdniny. Rozsáhlé nemovitosti na poloostrově Luštica zakoupil také moskevský primátor Jurij Lužkov (zde).

Signifikantní přítomnost ruského kapitálu vytváří v Černé Hoře politická a ekonomická dilemata a tok ruských peněz ponouká mnoho Černohorců k zamyšlení nad jeho dopadem pro zemi s pouhými 650 000 obyvatel, která si za několik posledních let vydobyla nechvalně proslulou reputaci jednoho z nejzkorumpovanějších států pod vlivem mafie na Balkáně. Znepokojení pramení z tajuplné povahy mnoha dohod, nejasného původu jejich financování a enormních sum investovaných peněz – placených zásadně v hotovosti. „Otázka je, kdo ví, co se děje?“ prohlásil Ranko Krivokapić, předseda parlamentu a lídr sociálních demokratů, jedné ze dvou hlavních stran v parlamentu. „Čí to jsou prostředky?“ ptá se, „kdo ví.“ (zde)

Ruská kontrola důležitých ekonomických zdrojů, rozsáhlých ploch půdy a majetku tvoří z ruských mocenských struktur významný faktor vnitřní politiky a má silný vliv na proces utváření ekonomických a sociálních priorit. V souvislosti s tím lze dodat, že Černou Horou kolovaly zvěsti o tom, že K. A. P. platí elektřinu pouze za třetinu tržní ceny. Během volební kampaně (parlamentní volby se konaly 10. září 2006) předseda strany Hnutí za změnu (Pokret za promjenu) Medojević několikrát obvinil ruské magnáty z daňových úniků a zpronevěry týkající se neplacení příspěvků do černohorského rozpočtu. Spekuluje se rovněž o tom, že se Černá Hora po vstupu Kypru do EU stává novým rájem pro praní špinavých peněz (zde).

Černá Hora se tváří jako otevřeně proevropská a nově nezávislý stát považuje členství v NATO a EU za své bezprostřední priority. Nový černohorský premiér Željko Šturanović prohlašuje, že chce zemi zbavit skupin organizovaného zločinu, které Černé Hoře dominovaly od rozpadu Jugoslávie. Ale vláda i opozice se obávají, že by ruské peníze mohly přerušit tolik potřebné ekonomické a politické změny a pozdržet černohorské aspirace na užší vztahy s Evropou a USA. Vladimír Putin minulý rok vyčíslil hodnotu investic v Černé Hoře na 2 miliardy dolarů, což představuje téměř ekvivalent produkce Černé Hory za jeden rok. Objem investic může být ale ještě větší, neboť podle vládních úředníků směřuje velká část obchodních spekulací přes třetí země (zde).

Od Kotoru do Tivatu, prvotřídního pásu černohorského pobřeží, můžete nyní na nábřežích, plážích a v kavárnách slyšet ruštinu. Oznámení o prodeji nemovitostí bývají v ruštině a angličtině a přestože irští a britští klienti Rusy početně převyšují, obchodníci s nemovitostmi tvrdí, že právě Rusové, kteří mnohdy spolupracují s černohorskými obchodními partnery, skupují nerozsáhlejší a nejhodnotnější majetky. „Je zajímavé, že jsou schopni sem přijít a přinést v hotovosti čtyři, pět nebo šest milionů euro, evidentně bez jakékoliv formy oficiální kontroly,“ řekla Marija Vukovićová, bývalá okresní právnička v Budvě, pěkném pobřežním městě s rozsáhlými ruskými investicemi. Vukovićová nyní pracuje jako právní konzultantka při prodeji nemovitostí. „Každý den slyšíme, že Černá Hora chce být součástí EU,“ dodává, „ale tento druh byznysu není důkazem, že směřujeme správným směrem.“ (zde)

S růstem ruských investic Moskva usiluje o získání silnějšího politického vlivu, přičemž tento typ „ekonomické kolonizace“ pochopitelně vyvolává otázku ohledně politických a bezpečnostních vztahů mezi Ruskem a Černou Horou. Při několika příležitostech byla Černá Hora vyzvána k upuštění od procesu euroatlantické integrace. V srpnu minulého roku varoval ministr pro mimořádné situace RF Sergej Šojgu v rozhovoru pro černohorské noviny, že vztahy mezi oběma zeměmi by mohly značně utrpět, pokud by Černohorci nadále usilovali o členství v NATO. Později tentýž měsíc se Đukanović sešel s Putinem v ruském letovisku Soči na černomořském pobřeží a diskutovali o možnosti uzavřít vojensko-technickou dohodu. Kromě toho ruská armáda vyjádřila zájem na užívání přístavů, udržování vojenského vybavení a dalších objektů, které patřily bývalé armádě Srbska a Černé Hory. Ruská přítomnost významně posilovala pozici Đukanoviće, který ji v době svého premiérství využíval jako implicitní výhrůžku Západu a který spojoval štěstí své země s Ruskem jakožto historickým přítelem. Snad právě to vysvětluje návštěvu tehdejšího amerického ministra obrany D. Rumsfelda v září 2006, jenž nabídl významnou a rozhodující podporu Černé Hoře a povzbuzoval ji, aby pokračovala v euroatlantické integraci (zde).

Černohorský opoziční lídr Nebojša Medojević prohlásil, že Černohorci cítí, že Rusové mají jen malý zájem na tom, aby byl vybudován právní řád ve stále velmi slabém státě. „Nemám nic proti Rusům,“ pokračoval, „jen proti jejich cenám, roli policie, ilegálnímu financování, státním intervencím v médiích a tak dále.“ Historikové poukazují, že Černá Hora hrála na obě strany (západní a východní) po staletí. Po většinu 18. a 19. století byla Černá Hora, jež získala nezávislost v roce 1878 a na konci První světové války ji zase ztratila, spojencem Rakouska-Uherska. V této době se malé knížectví obrátilo na Rusko, příbuzný národ pravoslavných Slovanů, s prosbou o zaplacení svého dluhu a nákup zbraní (zde). Stejně tak i dnes Černá Hora lavíruje mezi Západem a Ruskou federací a připomíná tím „multivektorovou“ zahraniční politiku Ukrajiny v době prezidentství Leonida Kučmy (1994–2004). Pokud však chce Černá Hora skutečně dosáhnout členství v Evropské unii, nesmí dopustit, aby Rusko získalo na černohorské politické dění a ekonomickou situaci takový vliv, jaký má například právě na Ukrajinu. Samozřejmě, že zahraniční investice jsou pro maličkou zemi s příjmy plynoucími hlavně z turistického průmyslu nezbytně důležité, ale nejdůležitějším předpokladem je zejména transparentnost oněch investic, která v případě ruských klientů není právě vzorová.

Použité zdroje:

Martin Laryš (Martin.Lruskodnes.cz)

Vytisknout článek