Kam kráčíš, Rusko?

Politika - 28. 5. 2007 - Problémem ruských elit byla vždy jejich osamělost a izolovanost. V 19. století byly na toto téma popsány stohy papíru a celou ruskou klasickou literaturou (což je asi to nejlepší, co Rusko přineslo světu) se tento rozpor proplétá jako červená nit. Rozpolcenost ruských elit a neúčast jejich převážné časti na pokusech o reformu carského režimu zevnitř – to byly momenty, které připravily půdu, na níž vyrostl bolševismus.

ilustrační obrázek - Zdroj: I. Repin, 1880–1883

Bolševický pokus o vyřešení tohoto klíčového problému dopadl tragicky a dnes je jasné, že po více než sedmdesátiletém intermezzu je situace vlastně pořád stejná. Naděje z počátku devadesátých let spláchla divoká privatizace (a z ní vyplývající sociální rozkol a nedůvěra v nové cesty) a krach ruské liberální opozice. Výsledek je tristní – ruská společnost je rozdělena způsobem, který nemá v Evropě obdoby. Problémem je zejména neprostupnost jednotlivých skupin ruských elit. Politické, ekonomické i kulturní elity hrají pouze svou hru a o společný projekt se nepokoušejí. Pokud se například některý z příslušníků ekonomické elity (kam můžeme počítat ruské oligarchy) pokusí o vstup do politiky, skončí v lepším případě v emigraci, v horším případě jako Michail Chodorkovskij.

Kdo jsou vlastně současné ruské politické elity? Pokud rozumíme politickou elitou kádry, které mají vliv na chod státní správy a produkci zákonů, je situace jasná. Obrovské Rusko drží v rukou Vladimír Putin a hrstka jemu oddaných byrokratů.

V souvislosti s nástupem Vladimíra Putina do prezidentského úřadu se často hovořilo o frontálním obsazování pozic příslušníky sovětské státní bezpečnosti – KGB. Ostražitost vůči příslušníkům těchto nechvalně známých složek je jistě na místě, neboť jejich metody a návyky jsou jen těžko slučitelné se skutečně demokraticky fungujícím politickým systémem. Nutno však namítnout, že jejich nástup nebyl natolik dramatický a omezoval se pouze na bezpečnostní složky. Jejich angažmá v nových podmínkách je ostatně logické, neboť KGB (která měla však v SSSR širší okruh působnosti než její obdoba u nás – StB) jako elitní organizace přitahovala do svých řad ty nejschopnější kádry, jejichž zkušeností bylo možno vhodně využít.

Minulost důstojníka KGB (ačkoliv je členství v KGB de facto doživotní) mají kromě Putina i tři vysocí funkcionáři jeho administrativy – vicepremiér (donedávna šéf resortu obrany) Sergej Ivanov, ministr vnitra Rašid Nurgalijev a šéf Federální bezpečnostní služby (FSB) Nikolaj Patrušev.

Hlavní zdroj současných ruských politických elit nicméně existuje. Není jím však kdysi všemocná KGB, ale druhé největší město Ruska a symbolický protipól tradičního sídelního města Moskvy – Sankt Petěrburg. Zde, v líhni charismatického Anatolije Sobčaka, který šéfoval městu na Něvě v letech 1991–1996, vyrostlo mnoho osobností, jimiž se nově zvolený prezident Putin po svém zvolení obklopil. Sám Sobčak, Putinův mentor a blízký přítel, radil svému nejlepšímu odchovanci pouze krátce – v lednu roku 2000 během předvolební kampaně zemřel (za ne zcela jasných okolností) a velkého Putinova triumfu se tak nedočkal.

Petěrburský „klan“ zahrnuje ministra financí Alexeje Kudrina, ministra hospodářství Germana Grefa a v neposlední řadě místopředsedu vlády Dmitrije Medveděva, který by snad jako jediný mohl ohrozit vítězné tažení pravděpodobného prezidentského kandidáta Sergeje Ivanova na Kreml. Ministr obrany Anatolij Serďukov a hlavní kremelský ideolog Vladislav Surkov, jenž bývá považován za Putinovu pravou ruku, jsou z vysoce postavených činitelů jediní, kteří nepocházejí ze státních struktur – první se živil jako obchodník s nábytkem a druhý jako manažer ve významných ruských bankách.

Zahraniční otázky jsou naproti tomu v rukou odborníků: ministr zahraničí Sergej Lavrov je dlouholetý kariérní diplomat s více než třicetiletou zkušeností, bývalý ministr zahraničí (a současný tajemník státní bezpečnostní rady) Igor Ivanov rovněž. Přesto však ruská zahraniční politika – měřeno faktickými úspěchy na mezinárodním kolbišti – působí spíše dojmem světového otloukánka. Ze strany hlavních mezinárodních subjektů se navíc stupňuje tlak, který je dobře synchronizovaný a na který nachází Rusko jen nedokonalé odpovědi – výsledkem je, že za posledních patnáct let se Rusko nemůže pochlubit významnějším zahraničněpolitickým úspěchem.

Jádro problému je přitom nasnadě. Rusku chybí jasná a propracovaná koncepce zahraniční politiky, jež by vycházela z celospolečenského dialogu o zásadních otázkách, které za šestnáctiletou existenci Ruska ještě nikdo nezodpověděl: Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam chceme jít? Nakolik zní tyto otázky jednoduše, natolik jsou odpovědi na ně nesnadné. Odpovědi na tyto otázky totiž nelze odhlasovat na jednání vlády a poté vzkázat občanům na veřejnoprávním kanálu ruské televize. Na řešení tohoto kardinálního problému současného Ruska se musí podílet všechny elity bez výjimky, neboť, má-li být výsledek k něčemu, musí zahrnovat všechny tři stránky reality – stránku politickou, ekonomickou i kulturní.

Politická nomenklatura místo poctivého hledání mlží. Reálné kroky Putinovy administrativy vzbuzují dojem, že náhradou chybějící identity je zatím pouze nesourodá směsice hrdosti na svou velmocenskou minulost a nedůvěra vůči vnějšímu světu spojená s pocitem ohrožení. Ilustrativní je otázka nástupnictví. Je současné Rusko nástupnický stát bývalého mocného Sovětského svazu a jemu předcházejícího Ruského impéria? Ruské velmocenské ambice, které jsou stále patrnější, by tomu odpovídaly. Veřejné přihlášení se k jeho odkazu by však sebou přinášelo řadu nutných nevýhod, spojených se sebereflexí a omluvami za největší excesy. Mnohem pohodlnějším řešením je jakýsi kočkopes, kterého nabídla současná nomenklatura jako náhradu: Jsme sice nový stát, který svou státnost buduje na zelené louce, zároveň se však přihlašujeme k nárokům globální velmoci, kterou SSSR bezpochyby bylo. Tento postoj připomíná chování malého dítěte, kterému sice vánočka nechutná, ale aspoň z ní vydloube rozinky.

Problém nejasné identity je zajisté klíčový. Existují však institucionální mechanismy, které dokáží soustředěnou prací na přípravě a realizaci zásadních zahraničněpolitických kroků vytěžit z minima maximum. Sovětský svaz zvládal i v období prohlubujícího se vnitřního marasmu podivuhodně dobře vytvářet projekty, jejichž realismus zaručoval alespoň dílčí úspěchy a potřebnou kontinuitu. Efektivní koordinace mezi bezpečnostními a vojensko-průmyslovými ministerstvy, která fungovala až do zániku SSSR je tím, co nyní citelně chybí. Není důvodu pochybovat o politických schopnostech prezidenta Putina, účinné a prospěšné zahraniční politice však takové soustředění moci v rukou jednoho člověka rozhodně neprospívá. Vladimír Putin se přitom nemůže a ani nechce své dominantní role v ruském zahraničněpolitickém směřování vzdát. Zahraniční politika je totiž v Rusku již tradičně využívána k vnitropolitickým cílům a mnohá sebevědomá či agresivní prohlášení (například slavná Putinova mnichovská řeč) jsou určena především k posílení sil a proudů, které vynesly současnou vládní garnituru na výsluní moci. Je tedy logické, že změna zahraničněpolitického kurzu by byla proti jejím zájmům.

Otázka strategického plánování je další slabinou. Bez kvalifikovaného stanovení dlouhodobých, střednědobých a krátkodobých strategických cílů se nedá řídit ani žádný větší podnik. Skupina strategického plánování, která byla před nedávnem vytvořena v Radě bezpečnosti RF, je přitom ještě v plenkách. Pro zásadní rozhodnutí je však zapotřebí kvalifikovaných analýz, generovaných sofistikovanými poradními orgány. Současný mechanismus, kdy je veškerá analytická činnost omezena pouze na vládní organizace, je dlouhodobě neefektivní. Nevládní organizace zabývající se zahraničněpolitickými analýzami jsou vzhledem k dlouhodobě negativnímu poměru Kremlu k NGO (Kreml v nich vidí pouze vykonavatele vlivu nepřátelského Západu) přehlíženy. V mnohých nevládních organizacích přitom pracují skutečné intelektuální elity, jejich potenciál však bohužel není využit ku prospěchu Ruska.

Důsledkem nedostatečně propracované dlouhodobé a realistické koncepce je současný stav, který nutí Rusko vyčkávat kroků a chyb protivníka a improvizovaně na ně odpovídat. Způsob, jakým Putin využívá neúspěchů USA (například válka v Iráku), může být sice krátkodobě efektivní, tímto způsobem však zásadnějších vítězství dosáhnout nelze.

Ideou přijímanou ruskými politickými elitami jako axiom, o němž se nediskutuje, je teorie zvláštní, „ruské“ cesty, kterou se Rusko odlišuje od Evropy. Tato myšlenka, kterou Rusové před světem vždy omlouvali své nešvary, poškodila Rusko jako málokterá jiná. Geograficky a geopoliticky Rusko sice bylo a je mocností euroasijskou, její kultura však vzhledem ke křesťanskému kulturnímu základu a intelektuálnímu napojení na Evropu vždy zůstávala evropskou. Specifickou, ale ve své podstatě evropskou. V ruských intelektuálních elitách je tento nesporný fakt široce přijímán - proto je pro ně současný protievropský trend ruské politiky velmi frustrující.

Ruské politické elity si samozřejmě velmi dobře uvědomují, že z geopolitického hlediska je Rusko geopolitickou a tedy globální velmocí. Z toho vyplývá jeho specifický vztah k regionálním asijským mocnostem – Číně, Íránu, Indii a arabským zemím. Ministr zahraničí Lavrov vidí úlohu Ruska na styku odlišných civilizací takto: „Za to, že se nachází na styku civilizací, přesněji za neustálou péči o soulad mezi civilizacemi, Rusko často platilo vlastním rozvojem. Myslím, že v současné době je tato naše osudová role – tentokrát nikoliv úloha štítu, ale kulturně-civilizačního mostu – žádoucí jako nikdy předtím a nejen že organicky zapadá do společných potřeb celého světového společenství, ale odpovídá i našim základním národním zájmům a umožňuje Rusku řešit úkol jeho historického předurčení.“

Tento názor je ve shodě s další tezí, kterou ministr Lavrov i prezident Putin energicky prosazují – s modelem tzv. „multipolárního světa“, ve kterém by podle Putinových představ mělo Rusko zaujímat pozici jednoho z pólů – zjednodušeně řečeno pozici regionálního hegemona, k němuž se přimknou slabší státy. Tento projekt, jejž se Rusko pokoušelo realizovat v rámci SNS, přitom nemá mnoho nadějí na úspěch.

Rozpad Sovětského svazu postavil Rusko před úkol restaurovat v postsovětském geopolitickém prostoru funkční struktury, kterým by mohlo dominovat. Jako prostředek měly nově sloužit především ekonomické páky – distribuce ropy a plynu. Rusko si zkrátka bylo ochotno loajalitu bývalých republik koupit velkorysými cenami energetických surovin. S obtížemi budované ekonomicko-politické struktury však nenaplnily ani očekávání Ruska, ani většiny zúčastněných. Základy tohoto prostoru se totiž budovaly především s ohledem na politické zájmy Ruska a nebraly příliš ohled na ekonomickou realitu postupně se diferencujích států. Politické reprezentace Gruzie, Arménie či Ukrajiny navíc postupně nabyly přesvědčení, že ztrátou státní suverenity platí cenu příliš vysokou a braly na ruské zájmy podstatně menší ohled, než by si byl Kreml představoval.

S příchodem Vladimíra Putina se proto tento model, jenž Rusku již žádné reálné výhody nepřinášel, začal proměňovat směrem k modelu čistě tržnímu a namísto uplácení se začaly používat jiné metody. K nejoblíbenějším patří především zastrašování a ekonomická šikana. Případ Gruzie, jejíž občané pykali za to, že si gruzínské bezpečnostní složky dovolily vyhostit ruské špióny, ukazuje, kam až je schopna Putinova garnitura zajít.

Bývalé sovětské republiky, které se již definitivně vymanily ze sovětské závislosti a zapojily se do euroatlantických struktur, nicméně Rusko stále považuje za sféru svého strategického zájmu. Způsob, jakým Rusko využívá ruskojazyčných menšin v Pobaltí (zejména během nedávných nepokojů v Estonsku) evokuje vzpomínky na naši předválečnou zkušenost se sudetskými Němci – podobnost je až zarážející. Negativní signály, které těmito kroky Rusko vysílá do světa, jenom utvrzují světové veřejné mínění v často zjednodušeně negativních postojích vůči této zemi. Miliony, které Putinova administrativa vynakládá na zlepšení image Ruska v zahraničí, nebudou nikdy dostatečné, pokud nebudou doprovázeny též změnou zaběhaných neurvalých metod.

Těžko věřit současným ruským politickým elitám, že myslí především na zájmy Ruska – to na velmocenské ambice svých politiků vždy krutě doplatilo. Je třeba se ptát: Jaká je hlavní překážka začlenění Ruska do Evropy? Integrace do regionu, jehož bohatá postindustriální společnost založená na inovativním modelu hospodářství by mohla poskytnout Rusku mohutný ekonomický impuls, který by jej v konečné fázi učinil ještě silnějším? Odpověď je nasnadě. Pokud by se chtělo Rusko přihlásit k evropské orientaci, muselo by se přihlásit též ke společně sdíleným evropským hodnotám liberalismu, lidských práv a rozvíjení demokracie a občanské společnosti. To je však pro současnou ruskou politickou nomenklaturu, která se dostala na vrchol díky prosazování „svébytného ruského modelu“ (jenž není s evropskými hodnotami kompatibilní) sousto prozatím nestravitelné. Každý systém je totiž nejohroženější, když se jej někdo pokusí reformovat. Případ nejslavnějšího ruského (sovětského) reformátora Michaila Gorbačova je současné ruské vládnoucí vrstvě dostatečným mementem.

Petr Pešek (Petr.Pruskodnes.cz)

Vytisknout článek