Parní lázně jako fenomén v rusko-německých politických vztazích

Politika - 8. 5. 2007 - Na začátku devadesátých let se do německého politického lexikonu dostalo slovo „Saunafreundschaft“. Příčinou byla návštěva Borise Jelcina v sauně na Bajkalu v červenci roku 1993. Tam tehdejší ruský prezident pozval německého kancléře Helmuta Kohla a ministra financí Theo Waigela.

ilustrační obrázek

Jednalo se tehdy především o stažení sovětských vojsk z Východního Německa. Těm, kteří věřili v rozvoj spolupráce mezi Východem a Západem, se nápad nejen líbil, ale oceňovali, že vztahy mezi Německem a Ruskem, projektované v minulosti do obrazů nepřítele, se pročistí, a to ničím ledajakým, ale přímo koupelí.

V té době by sotva které západní médium hodnotilo význam setkání Kohla a Jelcina jako magický iniciační rituál. V klanových společenstvích s sebou takový očistný ritus nese prvek překonání distance cizince a minulosti. Ale kdo by se ve 20. století zabýval vážně myšlenkou, že Helmut Kohl a Theo Waigel by svou návštěvou sauny byli „odzápadněni“? Role lázní jako pozadí dosažené politické dohody byla komentována účastníky schůzek v roce 1993 různě. V rozhovoru pro časopis Stern (11. 2. 1999) zmínil Theo Waigel pouze technickou stránku věci a tím výhradně profánní aspekty „saunového přátelství“ se svými východoevropskými partnery: „Rusové chtěli devět miliard za své staré kasárny a zrezivělé boudy v Německu. Ani fenik, radil jsem Kohlovi. Takovou pozůstalost můžeme jen spálit. Když jsme pak později seděli v sauně jakoby tváří v tvář, řekl Kohl: ‚Borisi, aby bylo jasné, nedostaneš ani jednu marku. Nemůžu a ani nechci nic platit.‘ [...] Kdo dnes opovržlivě mluví o saunovém přátelství, nemá tušení, čeho jsme v té atmosféře pro Německo dosáhli.“ Zcela odlišně komentuje návštěvu v sauně bývalý ruský prezident. Ve svém deníku tomu připisuje motiv religiózní důvěry, která otevřela cestu k budování společenských vztahů rodinného typu: „ [...] v takových situacích jsme s Helmutem zcela zapomínali na diplomacii.“

Z dřívějších dob utkvěla Jelcinovi v paměti ještě sauna, kterou navštívil se svými společníky po návratu z návštěvy v USA (v roce 1989). Právě v ní se podle vlastních slov odvrátil od komunistické ideologie. „To, že se vše odehrálo v lázních,“ píše Jelcin, „pro mne mělo symbolický význam. Parní lázně očišťují. Všechny pocity jsou tam nefalšované a lidé nazí. Tehdy se můj světonázor změnil. Pochopil jsem, že komunistou jsem byl nikoliv z přesvědčení, ale kvůli výchově a zvyku. Tahle parní lázeň mi dodnes přijde nezapomenutelná.“

Ruský rituál parní lázně je založen na tom, že další účastníci tohoto rituálu bezprostředně přispívají k očistě. Ovívání, hlazení, třepání a šlehání březovými větvičkami si hosté nejen vzájemně nabízejí, ale také se to od nich očekává.

V různých historických etapách – předrevoluční, sovětské a postsovětské – se v ruské společnosti vyvinuly odlišné modely politického sebepopsání. V 19. století se ruská společnost definovala jako ortodoxní a autokratická, mezi lety 1917 a 1990 jako ateistická a socialistická a posléze jako tržní a demokratická. Nicméně v průběhu uvedených historických epoch měla parní lázeň centrální význam pro kontinuitu ruské státní elity.

Již v 16. stol. byla carská kontrola nad separačními snahami mocných feudálů určována kontrolou jeho osobní blízkosti či vzdálenosti od nich. Vzestup bojarů Godunovů, sloužících caru Ivanovi IV., až k carskému trůnu počal v lázních v letech 1572–1573. A opačně – díky účasti na lázeňském rituálu získávali tzv. blízcí lidé (bližnije ljudi) bezprostřední přístup k exkluzivním informacím o životě panovníka a tím také možnost ovlivňit otázky reprodukce moci.

I v bývalém SSSR byla účast na rituálu parních lázní interpretována jako změna politické linie. Začátek velkých čistek po atentátu na Kirova (1934) spadá do doby, kdy Stalin přešel ze společného saunování k individuální tělesné péči. „Kirov byl v zimě roku 1934 na návštěvě u Stalina. V parní lázni byli ve dvou. Od té doby již Stalin v parních lázních nikdy nebyl,“ píše Rybin, jeden z důstojníků Stalinovy tělesné stráže..

Návrat vrcholných představitelů států ke společnému saunování spadá do období tzv. tání, které se do politického života Ruska zapsalo jako návrat ke kolektivnímu vedení ve straně a k určitým liberalizačním tendencím. Ovšem vtažení západních státníků do sakrálního očisťování zůstávalo nadále tabu. Ukázalo se, jak si přitížil bývalý generální tajemník Nikita Chruščov, když v roce 1957 navštívil saunu ve společnosti finského prezidenta Kekkonena. Sovětský vůdce se tím zneuctil, protože se ukázal nahý před západním politikem – tak znělo obvinění ÚV KSSS. Politika studené války, jejíž konec se také odehrával v sauně, musela předně také vyvolávat asociace s tělesnou očistou od bývalých úhlavních nepřátel. Rozhodující byla přítomnost svědků během hygienických procedur. S úžasem pozoroval Theo Waigel, jak jeden ze zaměstnanců aparátu Borise Jelcina nepřetržitě masíroval svého šéfa větvičkami. „Jednou jeden z nich přišel v obleku, kravatě a ponožkách k němu [k Jelcinovi] a stoupl si k lavičce, aby mu předal nějakou zprávu.“

Z dřívější historie osamělého saunování si jistě Boris Jelcin žádné potěšující závěry nemohl vyvodit. V roce 1964 poslali partajní spiklenci Nikitu Chruščova na soukromou dovolenou na černomořské pobřeží, aby jej vzápětí odvolali z funkce. V roce 1991 použila opozice v téže straně stejný trik proti Michailu Gorbačovovi. Také Jelcinův nástupce, jenž se dostal k moci v roce 2000, musel absolvovat očistný rituál, aby svoji moc v očích společnosti legitimizoval. Ještě než byly vyhlášeny výsledky prezidentských voleb, vysvětlil Vladimír Putin dne 26. 3. 2000 v rozhovoru pro Agence France, že si po náročném volebním dni odpočine v parních lázních. V kontextu krize liberalismu symbolizuje parní lázeň návrat k národním hodnotám. Tomu odpovídá i to, že bylo Putinovo jméno později vyryto do zvonu ve zvonici sv. Sergeje v klášteře sv. Trojice. V osadě Bolšaja Jelňa nedaleko Nižního Novgorodu bylo v roce 2003 založeno společenství, které vidí v úřadujícím ruském prezidentovi reinkarnaci apoštola Pavla.

Návrat „saunové“ problematiky ve vztazích Východu a Západu odkazuje na to, že písmo a masmédia nejsou vždy schopny vstupovat do všech druhů politické a společenské komunikace. Pak tedy nehledě na všechny učiněné přípravy zůstává svět podepsaných smluv démonicky nestabilní. Dnes domluvené smlouvy mohou být zítra anulovány, oficiálně registrovaný majetek zkonfiskován a nájemci dobře placeného zabijáka mohou být souzeni. Po celá staletí zabezpečoval rituál parních lázní křehký komunikační rámec pro politickou moc. Ale jen moc těch, kteří byli přítomni, mohla nadále přetrvat. Rusko-německé mužské přátelství, charakteristické pro začátek 90. let, sehrálo klíčovou roli v procesu sbližování mezi Západem a Východem a prožilo svůj návrat v oblasti ruské politiky a ekonomiky.

Přestože většina západních bank je držena poněkud v odstupu od ruských finančních obchodů, hrají dnes někteří Němci překvapivě velkou úlohu právě v ekonomických odvětvích, která spadají pod přímou kontrolu prezidenta. V 80. letech začalo v Drážďanech „mužské“ přátelství mezi Vladimírem Putinem, tehdy jedním ze sovětských agentů KGB, a Matthiasem Warnigem, zaměstnancem východoněmecké Stasi. Společně shromažďovali informace o státních nepřátelích a verbovali špicly. Po politickém obratu země otevřel Warnig první pobočku Dresdner Bank v Sankt Petěrburgu, kde Putin pracoval jako zástupce primátora. Po Putinově zvolení prezidentem spravoval Warnig zahraniční konta Gazpromu (2002) a po zatčení Michaila Chodorkovského to byl zase právě Matthias Warnig, jemuž bylo díky Putinovi umožněno ocenit jmění zadrženého ropného magnáta. V roce 2005 se tento bývalý agent Stasi stal předsedou představenstva německo-ruského konsorcia Severoevropský plynovod (NEGP – North European Gas Pipeline) a do dozorčí rady dosadil nového pracovníka – bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera, který opakovanými oslavami narozenin s Vladimírem Putinem jasně ukázal připravenost k přijetí do nejbližšího okolí kremelské společnosti.

Pokud jde o ekonomickou perspektivu, nikdo dnes již nepochybuje, že projekt plynovodu v Baltském moři je ve srovnání s běžnými způsoby zkapalňování plynu zcela předražený. Zařízení na zkapalnění plynu nacházející se na pobřeží by stálo 1–1,5 miliardy amerických dolarů. Odhaduje se, že položení plynovodu na dno Baltského moře bude stát kolem 5,7 miliardy dolarů. Vždyť přece Rusko mohlo svůj plyn prodávat a transportovat loděmi například do Asie nebo do Ameriky. Instalace plynovodu má však z dlouhodobého pohledu odkazovat ke stabilním rusko-německým přátelským vztahům. Projekt NEGP lze označit za politický. Na tom by ještě nebylo nic špatného, pokud by však nevyvstávaly otázky, proč je tolik ekonomicky neefektivních projektů zpravidla označováno za „politické“. Na další desítky let si Putinův manažerský tým zabezpečil oblast obchodní činnosti uprostřed Evropy. Představit si čistší způsob praní peněz v takové míře snad ani nejde.

Vzhledem k tradicím rusko-německých vztahů není v „saunovém přátelství“ koneckonců tak důležité, kdo koho ovlivnil. Z hlediska západního racionalismu prošlo Rusko prospěšnou proměnou, při níž si západní ideály právního státu našly svou vlastní cestu. Z pohledu ruské představy o světě dokázali vybraní Němci vstoupit skrze sakrální očistný rituál do rodinného společenství blízkých.

O autorovi: doc. Dmitri Zakharine působí na Kostnické univerzitě. V akademickém roce 1999–2000 přednášel na Filozofické fakultě UK a v roce 2006 na Fakultě humanitních studií UK v Praze. Je velice všestranným autorem řady vědeckých publikací o jazyce, proxémice, rétorice, ruském stylu života, filmu a postmoderní kultuře. Jeho poslední kniha se věnuje srovnání západních a východních kulturních tradic. (Dmitri Zakharine: Von Angesicht zu Angesicht. Der Wandel direkter Kommunikation in der west- und osteuropäischen Neuzeit, UVK Verlag, Konstanz). V současné době se doc. Zakharine věnuje zkoumání ruských očistných rituálů a fenoménu parních lázní.

Dmitri Zakharine

Vytisknout článek