Narkotická literatura podle Sorokina

Kultura - 23. 4. 2007 - Pohled rusisty Tomáše Glance na hru Dostojevskij trip a související aspekty Sorokinovy tvorby. Článek publikujeme s laskavým svolením autora a redakce časopisu Revolver Revue, ve kterém byl tento text poprvé zveřejněn.

Sorokin, Moskva 2001 - Zdroj: Eberhardt Schorr

Ještě v roce 1998, kdy vyšly Sorokinovy sebrané spisy ve dvou osmisetstránkových svazcích, tvrdil jejich autor, tehdy třiačtyřicetiletý, že se nepovažuje za spisovatele. Tento svůj náhled, snad zbytečně efektní a později opuštěný, zakládal na pojetí vlastních textů jako terapeutických štítů ve vztahu k hrůzám okolního světa. Charakterizoval literaturu třemi termíny, které se podle něj vztahují jak k účinku literatury na čtenáře, tak i k jeho vlastnímu prožitku umělecké tvorby. Můžeme je uvést v transliteraci ruského originálu, všechny tři jsou srozumitelné mezinárodně: „narkotik, relaksant i trankvilizator“. Literatura, v procesu psaní i čtení, je psychosomatickým východiskem z nátlaku empirické skutečnosti, alternativním časoprostorem, v němž individuum řeší své privátní úkoly, potýká se s vlastním šílenstvím.

K pojetí literárního textu jako autoterapie patří ovšem i něco jako zpětná vazba: díla se osamostatňují, z oblasti vnitřních pohnutek přecházejí do vnějšího světa a odtud působí na své uživatele. Literatura vstupuje do našeho života, v jistém smyslu nám „brání žít“, jak vyostřeně říká Sorokin. Žijeme podle knih, mnohdy aniž o tom víme. Jsme ovlivněni fiktivními postavami, řídíme se v lecčems podle vyčtených dějů z beletristických příběhů. Pro Sorokina se zásadním příkladem takového přenosu stal případ, který údajně slyšel vyprávět od otce významného spisovatele Jurije Mamlejeva. Mamlejev (česky vyšel jeho román Šatuni) byl v mnoha ohledech Sorokinovým předchůdcem, inspirátorem a učitelem ve způsobech pronikání do monstrózních sfér lidského nitra, které obvykle zůstávají tabuizované. V zájmu o „metafyzický realismus“, jak sám říká, jej snad ovlivnil právě otec, význačný psychiatr. Ten měl Sorokinovi vyprávět o případu, s nímž se setkal ve třicátých letech. Mladá dívka zešílela z románu Idiot Fjodora Michajloviče Dostojevského. Dostala se do blázince, protože žila v prostoru románu, stala se jeho dodatečnou postavou, děj fiktivního příběhu zcela nahradil a zakryl její vlastní životní zkušenost a skutečnost. Tato bájná pacientka údajně uměla celý román nazpaměť a veškerá komunikace a interakce se světem a ostatními lidmi se pro ni redukovala na repliky z románového textu a jejich souvislosti.

Šílenství, narkotická síla literatury a nejniternější psychické i tělesné deformace, frustrace a úchylky se staly třemi opěrnými body divadelní hry Dostojevsky trip z roku 1997. Sorokin se tu projevuje jako producent literární narkomanie. Metafora literárního díla jako psychedelického preparátu se stává určující pro první část díla, kde se ocitáme v prostředí bizarní skupiny literárních feťáků, pořádajících výpravy do změněných stavů vědomí, které jsou identické s poetikami velikánů světové literatury. Druhá část představuje Sorokinovu silnou stránku – výjimečnou schopnost výstižné a strhující imitace cizích textů a celých diskurzů psaní. Tato krajní citlivost ke tkáni cizí narativity se projevila už v jeho románu Roman, který začíná jako dokonalá replika prózy 19. století v plné kráse důkladných popisů a výstižných charakteristik, přičemž posléze se tato velkolepá konstrukce vyprávění začne hroutit a rozpadat do zběsilých diverzí a excesů plných násilí, sprostoty a nechutností. Sorokin ukazuje konec kánonu jako nevyhnutelný rozvrat. A zároveň v kánonu spatřuje zdroj výjimečných a vlivných efektů – přesvědčivě se to ukazuje v románu Goluboje salo, Modrý tuk, kde klony slavných spisovatelů vytvářejí psaním tajemnou strategickou surovinu, rozhodující o osudech velmocí. V Dostojevsky trip se postavy narkomanů ocitají v ději Idiota, tato jejich pozice je ovšem neudržitelná, protože jednotlivé repliky, původně doslova převzaté z kanonické verze, se postupně začínají vyhrocovat, osamostatňovat a stávat nekontrolovatelnými a zběsilými. Ve třetí části se postavy svěřují, neznámo komu, se svými traumatickými příběhy, které mohou být čteny jako původ jejich vyšinutosti nebo ještě jedna virtuální realita. Zde děj a způsob zpracování tématu úzce souvisí se Sorokinovou hrou Dismorfomania, ve které se blázni převtělí do Shakespearova univerza vytvořeného ze světů Romea a Julie a Hamleta. Opravdové spisovatelství, založené na nezbytnosti, spisovatelství vyvolených, je podle Sorokina nemocí (na rozdíl od „zdravého" sestavování literárních textů za účelem nějakého sdělení, výdělku, slávy a podobně). Je to „kompenzace, obvaz, kterým si chce člověk pevněji zavázat své rány," říká Sorokin. A jeho literatura to dokládá – budí mnoho nevole a kritiky, mnohým je odporná, cizí, nepříjemná, mnozí mají výhrady k jednotlivým dílům ve srovnání s jinými (zpravidla dříve napsanými), ale nelze jí upřít opravdovost, sílu a svéráznou krásu, kterou Sorokin staromódně označuje za jediné estetické kritérium.

Tento článek publikujeme s laskavým svolením redakce časopisu Revolver Revue, ve kterém také byla Sorokinova hra Dostojevskij trip poprvé zveřejněna v překladu Jany Kleňhové.

Tomáš Glanc

Vytisknout článek