Jsem alergická na slovo „politická korektnost“

Politika - 26. 3. 2007 - Rozhovor se Světlanou Gannuškinovou o současné politické situaci a lidských právech v Rusku. Světlana Gannuškinová obdržela nedávno cenu Homo Homini udělovanou každoročně společností Člověk v tísni osobnostem, které se významně zasloužily o prosazování lidských práv, demokracie a nenásilného řešení politických konfliktů.

Světlana Gannuškinová – Autor: Jakub Dospiva

RD: Masmédia jsou jedním z nejdůležitějších prvků občanské společnosti. Jak podle vašeho názoru plní ruské sdělovací prostředky – noviny, časopisy a televize – svoji společenskou roli na poli ochrany lidských práv?

Podle mého názoru televizní stanice tuto roli neplní a neplní ji již dlouho. Televize pouze plní státní objednávku. Jejich autoři mohou stát kritizovat, ale pouze to, co je jim dovoleno, nic víc. Samostatně kritizovat nemohou.

RD: Naše druhá otázka se týká deklarované podpory lidských práv ze strany vlád demokratických států. Myslíte si, že se při svých cestách do Ruska zasazují o dodržování lidských práv, či se spíše snaží příliš se této ožehavé otázky nedotýkat, aby nepodráždili pana domácího?

Oni svou roli bezpochyby plní a jejich hlas je velmi důležitý. Jejich působení je však absolutně nedostatečné. Já jsem již alergická na slovo „politická korektnost“, neboť za touto floskulí se skrývá pouze vlastní egoismus a starost o vlastní zájmy a nejedná se ani náhodou o nějakou zdvořilost. Je třeba také říci, že západní vlády svůj vliv dávno promarnily, když nevyužily dobu, kdy naše výkonná moc a náš prezident byli neobyčejně citliví na názory Západu. Dobu, kdy chtěli jezdit na Západ a vycházet se slušnými lidmi. Tehdy bylo potřeba na ně působit. Ne přímo vyvíjet nátlak, ale prostě se kriticky vyjadřovat k tomu, co se děje – v té době, kdy byli připraveni se učit, to bylo velmi důležité.

Místo toho zavládla na Západě spokojenost s tím, že Rusko již není nebezpečné, a to, co se děje uvnitř, zda tam je demokracie, stabilita a jak se chová ruská moc k občanům, bylo pro Západ na „předposledním“ místě. My jsme se samozřejmě ozývali a varovali jsme evropské vlády, protože jsme měli dostatek příležitostí setkat se s vysoce postavenými lidmi. Mnoho našich aktivistů na poli lidských práv se v té době setkávalo s mnoha důležitými lidmi a to v podstatě trvá dodnes. Tehdy nám ale říkali: „Nespěchejte, cesta k demokracii je pomalá.“ My jsme jim ale oponovali: „Nezlobte se, ale my nekráčíme k demokracii, ale na úplně druhou stranu.“ Nevím, jestli nám nevěřili, nebo nechtěli věřit…

A zatím došlo k tomu, k čemu došlo – demokratické instituce v Rusku, pokud nebyly zcela zničeny, se velmi, velmi otřásly a prakticky nic z jejich poslání nezbylo. Nezbylo nic z vychvalovaného federalismu, když začali být shora jmenováni gubernátoři… Nic nezbylo ze seriózního parlamentu jako nezávislého legislativního orgánu od té doby, kdy se přestalo volit do Rady federace… a nakonec i Duma začala být volena takovou administrativní cestou, že to nemá s nezávislými volbami prakticky nic společného a ani se tím nikdo netají. Abych se vrátila k otázce, dnes se již Západ příliš neangažuje, navíc je tu ta naše ropa, která převáží všechny ostatní zájmy…vliv Západu je tedy velmi nedostatečný. My jsme velmi spoléhali na Německo a myslím si, že musel být pro německou společnost šok, když šel Schröder pracovat do té společnosti.

RD: To je ostudné!

Ostudné? (smích) Neřekla bych, že je to ostudné, ale je to prostě nepřípustné! Nicméně k tomu došlo a my doufáme, že nyní bude Německo v otázkách obrany lidských práv v Rusku vystupovat rozhodněji. Zatím je tedy nutno – dříve se to tak nezdálo, nyní je to již jasnější – je k tomu nabádat. Myslíme si, že v evropských strukturách by se mělo jasně a přesně hovořit o tom, co se v Rusku děje. Když probíhalo nedávno v Bruselu v Evropském parlamentu slyšení věnované smrti Anny Politkovské, zazněly tam hrozné názory. Jeden britský poslanec na jednání komise pro lidská práva řekl: „Když se jedná o terorismus a otázky bezpečnosti, tak mě zákony nezajímají.“ To si může dovolit nějaká hospodyně, ale člen parlamentu takto přece hovořit nemůže. Jestli zaujímá takovéto pozice, měl by se věnovat něčemu jinému, měl by pracovat v jiných organizacích, neboť na půdě Evropského parlamentu by se měly dodržovat a vytvářet zákony. Tehdy ale řekla jeho polská kolegyně velmi důležitá slova, a to, že EU není podle jejího názoru pouze ekonomické společenství, ale i solidarita, a to solidarita nejen uvnitř EU, ale i navenek – s občanskými společnostmi jiných zemí.

RD: Československý prezident Masaryk zastával názor, že skutečná rovnost a úcta jednoho člověka k druhému je možná jen pokud budeme v druhém ctít zároveň jeho nesmrtelnou duši. Jeho pojetí demokracie bylo založeno na křesťanských základech. Jak podle vašeho názoru plní křesťanství a jeho ruská pravoslavná varianta funkci zdroje lidských hodnot a úcty k člověku.

Velice si vážím křesťanů, pravoslavných duchovních a farářů, kteří skutečně lidem pomáhají a prosazují humanistické hodnoty, které podle mého nejsou výsadou pravoslaví ani křesťanství obecně – jsou přítomné i v jiných náboženstvích. Když odhlédneme od různých rozdílů, vidíme, že žádné náboženství nepropaguje nenávist. Náboženství byla člověku vždy oporou k pocitu vlastní důstojnosti. A jen ten, kdo si dokáže vážit sebe sama, dokáže si vážit i druhého člověka.

My v současné době s mnoha církevními společenstvími v pravoslavné církvi spolupracujeme a také v budoucnu budeme spolupracovat. Co se však týká Ruské pravoslavné církve jako celku, ta k mému velikému zármutku takovou roli nehraje. Ta pokračuje ve své službě státní moci a její snaha o dominantní postavení zvýhodňující ji před ostatními konfesemi je pro ni podle mého názoru zhoubná. Nikoliv pro ostatní vyznání, ale právě pro ni. Když sněm pravoslavné církve oznámil, že Ruská pravoslavná církev se bude zabývat lidskými právy, bylo by možno to přivítat, pokud by to však nebylo formulováno takto: „My se budeme zabývat...“ Ne vy, ale my. Tato konfrontace je přitom ve své podstatě zhoubná – na poli lidských práv je místo pro všechny, kdo mají chuť pracovat. Nikdo nemá právo si toto pole osobovat pro sebe. Pokud někteří lidé staví specifika pravoslaví a ruská kulturní specifika proti hodnotám všelidským a lidským právům, tak se mi to zdá podezřelé a spekulativní. To je pokus o oddělení ruské kultury od kultury světové, protože humanistické hodnoty nevznikly z jediné kultury, z jediného náboženství, ale staly se vyjádřením obrovských zkušeností celého lidstva jako společenství jednotlivých lidí.

Humanismus vychází z respektu k sobě samému, ke své svébytnosti, k sebeúctě, ke svobodě vyjádření, ke svobodě pohybu… prostě ke svobodě být člověkem. Takový člověk pak není pouhý šroubek v nějakém obrovitém mechanismu.

RD: Pomoc běžencům je v současnosti hlavní náplní vaší práce. Vy sama jste zakladatelkou sítě filiálek, které poskytují těmto lidem služby právního charakteru. Nechala jste se při organizaci této sítě inspirovat některou již fungující zahraniční organizací, nebo jste prostě vycházela z potřeb, které tento problém v Rusku vyžadoval?

Sama forma sítě je věcí zcela přirozenou, samozřejmou. Naše organizace má kořeny v době, když jsem se začala zabývat problematikou běženců, tedy když se v Rusku první běženci objevili. Do té doby, jak jistě víte, byla otázka přesunů obyvatelstva (i nezákonných) plně v režii státu. Stát deportoval celé národy, někoho posílal tam, druhého zase onam, jakoby dobrovolně se lidé posílali na stavby

komsomolu a na stavbu Bajkalsko-amurské magistrály, ale víte jak to bylo s tou dobrovolností…

A když se Sovětský svaz rozpadl (de facto ale ještě krátce před tím, ale již v době, kdy bylo jasné, že k tomu dojde), vznikl první mezietnický konflikt a objevili se první spontánní migranti. My jsme jim prostě začali pomáhat. Oni tu prostě najednou byli, jako problém, který nejde obejít. Byli mezi nimi například lidé, kteří neměli poukázky na cukr a v té době se v Moskvě nedalo prostě zajít do obchodu a koupit cukr. Ti lidé neměli moskevskou registraci a mnoho věcí se nedalo koupit jen tak – cukr, ten byl pouze na poukázky. Ubytovali se v oficiálním domě Arménské socialistické republiky v Moskvě a bylo potřeba jim zajistit ošacení, lůžkoviny, aby měli na čem spát, nádobí, prostě všechno. Tehdy tam chodilo pomáhat mnoho Moskvanů a přišla jsem i já, musím říci, že jako jedna z prvních. Ti lidé přišli v lednu (po pogromu na arménskou menšinu v ázerbájdžánském Baku a přilehlém městě Sumgaitu, pozn. autorů) a v březnu jsem se tam dostala já, ale bohužel jsem tehdy nemohla chodit pravidelně. Pochopila jsem, že vláda se nechystá situaci nijak řešit a že odpovědní činitelé – naivní lidé typu Michaila Gorbačova – si myslí, že to brzy přejde. Oni si mysleli, že prostě stačí povolit šrouby, které lidi svíraly za Sovětského svazu, a vše se vyřeší samo a ten proces nebudou provázet žádné negativní jevy. To bylo samozřejmě krajně naivní a Gorbačov kromě toho neotřesitelně věřil v socialismus, pro který se rozhodl ruský sovětský lid. To bylo jeho věroučné dogma, o kterém se nediskutovalo, i když to tak samozřejmě nebylo. Pochopili jsme, že je nutné sjednotit se v nějaké struktuře.

Tehdy již bylo možné zakládat i občanské organizace a zaregistrovat je, a tak jsme zaregistrovali výbor Občanská součinnost, který se zabýval především humanitární pomocí. Především jsme se nahlas ozývali, že není možné ty lidi prostě vyklopit na nádraží, že je třeba je nějakým způsobem ubytovat. Řešili jsme konkrétní situace, když například sovětské orgány přivezli celý autobus uprchlíků na Kurské nádraží v Moskvě, posadili je do vagonů a chtěli je odvézt zpátky do Baku. To bylo samozřejmě barbarství, založené na tom, že odpovědní činitelé byli přesvědčeni, že se tam již nic nepřihodí. Ti lidé však dobře věděli, co je tam čeká a vytloukli okna. Tak je posadili zpátky do autobusu a odvezli zpátky do ubytovny za Moskvou. Stávalo se, že přivezli z ubytovny lidi do Moskvy, kde jim slibovali zabezpečení, a když přijeli do Moskvy, tak je vypustili z autobusu a řekli jim: „Jděte si, kam chcete.“ Ten autobus stál pak dlouho u Arménského domu v Moskvě, až jsme nakonec v květnu toho devadesátého roku dosáhli toho, že je někam rozmístili. To byl jeden okruh naší práce, další byla aktivita v médiích. Tehdy bylo již možné zavolat do televize a říci vedoucímu, že je potřeba natočit to a to. A on se již mohl, aniž by se radil s ÚV a já nevím s čím ještě, rozhodnout, co se bude točit. Tehdy již pomalu začínala demokratizace. Demokracie ještě ne, ale demokratizace již ano. Rozdávali jsme humanitární pomoc – tehdy žila celá Moskva z humanitární pomoci ze Západu. Jednou týdně jsem šla pro příděl pro babičku důchodkyni a pro vnuka, který se zrovna narodil, a to byla pomoc, která pomohla rodině udržet se nad vodou.

Mnohokrát jsem již říkala, že já osobně jsem to snášela dobře a žádnou strašnou nouzi jsem necítila. Dostávala jsem jednu slepici na měsíc a tu jsem rozdělila na osm dílů, které jsem pak v igelitových sáčcích od mléka zamrazila. Měla jsem tak v mrazničce zásobu pro vnuka. Ostatní lidé v té době jedli, co se dalo. Jak se tehdy říkalo: „Co bude k obědu? – Jídlo.“ Prostě jídlo, tedy cokoliv, co se podařilo sehnat a co se z toho dalo uvařit. Přesto jsme však žili nadějí, to byla atmosféra, na kterou vzpomínám se smutkem i s nostalgií. Lidé se na ulici začali jeden na druhého usmívat, začali si oblékat jasnější barvy, přestali koukat na druhé skrz prsty – takové to: „Podívej se, tamta má tu sukni moc krátkou“ a tak. Lidé začali jeden druhého více přijímat. Objevilo se to, o čem byla dnes řeč – tolerance. Začaly se organizovat mítinky atd. Jela jsem v té době jednou vlakem z chaty na zkoušku – to byl také příjemný okamžik – a v té době zrovna probíhal sjezd lidových poslanců a v rádiu šel přímý přenos. Naklonila jsem se k sousedovi ve vlaku a ten měl zapnuté rádio. Když mě viděl, zesílil zvuk. Nakonec se tam shromáždil celý vagón. Lidi se začali zajímat: „Kdo to řeční? Korjagin! Co povídal? Že Lenin by se prý měl pochovat! Zaprvé je to člověk a do země, to je naše tradice, a zadruhé je třeba už konečně skoncovat s celou tou minulostí!“ Připadala jsem si jako ve snu.

A co se týče běženců, pokračovali jsme v pomoci, ale pochopili jsme, že aby se něco skutečně změnilo, je potřeba nový zákon. V roce 1993 byl přijat zákon o běžencích, na jehož přípravě se podílely také vládní organizace. Také bylo evidentní, že je potřeba činnost humanitárních organizací, které v té době vznikly, nějakým způsobem koordinovat. Říkali jsme si, že by se každá organizace v různých koutech Ruska domluvila s nějakým místním závodem, aby dodal nějaké sušenky, kancelářské potřeby aj. Aby se mohlo zboží efektivně distribuovat, bylo potřeba organizace nějakým způsobem sjednotit – bylo také zapotřebí zajistit, aby všude v regionech platily stejné zákony a nařízení. Tímto způsobem vznikala potom ona idea sítě. Předcházelo tomu samozřejmě velké množství konzultací a organizační práce. Referovala jsem o tom ve svém dvouminutovém vystoupení na konferenci o migraci ze zemí SNS v Praze v květnu, jestli se nepletu, roku 1996. Po vystoupení na té konferenci ke mně přišli kolegové ze Západu, z organizace ECR, a nabídli mi práci na společném projektu. Tak to začalo. Řekli mi: „Napište nám něco.“ A tak jsem napsala asi půldruhé strany textu – angličtina mi moc nejde. V Moskvě byli tehdy pracovníci UNHCR – Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Vynikající lidé! Našeho jednání, které probíhalo ve Varšavě, se také zúčastnili. A tak jsme jednali všichni dohromady. Když jsem jim řekla, že mám takový problém, že nemám žádný počítač, a na psacím stroji dělám chyby, tak mi sehnali počítač, který byl pro mě vysvobozením. Napsala jsem dopis, oni ho přeložili a pak poslali. Když přišla odpověď, pozvali mě a řekli, že nám chtějí už dát k dispozici peníze, a to na jakýkoliv projekt.

To byl počátek té sítě. Ze začátku bylo těch filiálek šest. Uspořádali jsme seminář, kde byli lidé, kteří s námi již dříve spolupracovali a kteří měli zájem o takovou práci, a z nich jsme vybrali šest spolupracovníků, kteří nejefektivněji pracovali. A teď je těch filiálek padesát sedm. UNHCR podporuje dvaadvacet filiálek. Kromě toho běží ještě třetí, evropský projekt, který zabezpečuje zbylé filiálky. Nebylo to ale vždy lehké, protože když skončil druhý evropský projekt a než se rozjel ten třetí, byli jsme půl roku bez prostředků a bez výplat. A na desáté výročí naší sítě, přesně na den se to vyřešilo. Proto nejsem ateista, ale gnostik… (smích) Ale organizace tento výpadek přežila – byl to test, který ukázal, že je to struktura dostatečně pevná.

No a potom přišlo Čečensko, v roce 1999 tam byly obnoveny vojenské aktivity a my jsme tam organizovali konzultace pro nově přesídlené lidi. Nejdříve v Ingušsku a potom čtyři takové kanceláře v Čečensku. Tyto filiálky hrají v naší struktuře velmi významnou roli a zároveň jsou základnou našeho programu Žhavá místa. Tam se realizují různé činnosti, dělá se monitoring, píší se zprávy o dodržování či nedodržování lidských práv v Čečensku – takže se nejedná pouze o centra právní pomoci. Už pátým rokem vydáváme každoročně zprávu s názvem Zpráva o situaci obyvatel Čečenské republiky na území Ruska. Důraz je kladen především na situaci mimo Čečensko a cílovou skupinou této zprávy jsou především západní imigrační úřady. Cíl této aktivity je jednoznačný – poskytovat Čečencům azyl. Protože oni opravdu odpovídají statusu běženců podle konvence z roku 1971. Každý rok se to snažíme dokazovat, jakkoliv namáhavá práce to je, zatím se nám daří a žádná země ještě nerozhodla o jejich navracení zpátky. Zvláštní případ je Německo – velmi, velmi důležitá země EU. Každý rok si připravuji referát, když jedu na konferenci do Norimberku, a zakouším podobný pocit, který zažívaly oběti inkvizice, protože všichni migrační úředníci hledají, na čem by mě nachytali. To je prostě jejich psychologie – přijdou a jsou vždy velmi zdvořilí, ale nedůvěřiví, mají již profesionální deformaci.

Rakušani jsou vstřícnější, ti udělují azyl skoro 90 % běženců. Jsme za to Evropě vděční! Samozřejmě že se Čečencům po domově hrozně stýská! Přesto je ale milé vidět chlapce, s kterým to vypadalo moc špatně, a teď již chodí, mluví a žije s matkou ve slušném bytě. Přesto je jim ještě moc těžko…

RD: Mentalita Kavkazanů je od povahy ruské patrně dosti vzdálená. Myslíte si, že tyto útrapy snáší kavkazské národy, pro něž má rodina, příbuzní a jejich země zásadní význam, jinak než ostatní národy?

Myslím si, že se s tím různé kavkazské národy vyrovnávají různě. Například Arméni, kteří jsou velmi pohyblivý národ, jsou velmi otužilí a uchytí se téměř všude. Co se však týče Čečenců a Ingušů, jsou se svou zemí přímo srostlí. Hroby jejich předků jsou pro ně svatými místy. Já sama jsem sice také člověk s tradicí, znám své předky, ale hlavní jsou pro mě mé děti, pro mě je důležitější budoucnost. Oni však radši žili patnáct let v táborech, kde se jejich děti nakazily všeličím, než aby souhlasili s přesídlením.

Radši toto přetrpěli, než aby opustili své domy a svou zem. Takoví jsou Inguši, kteří se stali oběťmi osetinsko-ingušského konfliktu. Bylo mi hrozně líto těch dětí, ale musela jsem respektovat, že pro tyto lidi je pocit vlastní důstojnosti a pouta s minulostí principiální a naprosto zásadní. Samozřejmě že jsou jiní! Víte, pro mě je těžké o tom mluvit. Já jsem jednoznačně a výhradně člověk ruské kultury – můj mateřský a jediný jazyk je jazyk ruský. Za svůj domov považuji velikou ruskou literaturu. Kdybyste se mě zeptali na mé kořeny, tak vám řeknu, že mé kořeny rostou z Dostojevského, Puškina a samozřejmě z Čechova, Pasternaka, Cvetajevové… To je to, co mě udělalo takovou, jaká jsem. Samozřejmě je ve mně i mnoho cizích literatur – švédské, židovské, polské, také německé, tu abych nezapomněla. Vždycky mě moc zajímali a snažila jsem se pochopit lidi vedle sebe. V poslední době byli Čečenci asi největší skupinou lidí, s kterými jsem se stýkala, a mám mezi nimi celou řadu opravdových přátel. To je vám tak srdečný národ, cítíte z nich naprostou nezištnost a upřímnost!

Stýkat se s těmi lidmi je pro mě velkým potěšením a radostí. Nemyslím si ale, že mají lidé různé duše – mají různou výchovu, různé tradice, to ano, existuje však něco, co je mnohem mnohem silnější než toto, a to je společné lidství. Když si vezmete například psy, jaký je rozdíl mezi například maltézáčkem a bernardýnem, a přesto oba ví, že jsou psi a že jsou jedné krve. Čím to je, že my lidé, kteří jsme si podobní daleko více, hledáme stále nějaké rozdíly? Myslím si, že můžeme jeden druhého pochopit, i když se nám někdy některé cizí tradice zdají divné nebo směšné. Mimochodem, smát se svým nebo cizím tradicím podle mě není hřích – smích lidi sbližuje, jenom sbližuje. Co se týče Ruska, jeho psychika není v současné době v pořádku, cítí se ponížené. Rusko trpí pocitem neuspokojené národní hrdosti. A navíc, podle mého, je tento pocit kýmsi ještě rozdmýcháván.

Jeden francouzský spisovatel píše o bitvě u Waterloo, jak ji popisují anglické a francouzské učebnice. Ve francouzských učebnicích se píše, že tam vyhráli oni! A sláva Bohu! Ať si to je klidně tak. Nelze přece donekonečna zdůrazňovat vlastní porážky a ponížení. Dějiny je třeba vnímat z odstupu. Myslím, že Češi to umějí. Když se v roce 1998 připomínalo třicetiletí Pražského jara, zdálo se mi, že ruská inteligence to vnímala trpčeji než vaše. Protože to byla naše vina a Češi, ti to mají už vyřešené. Už je to pryč, už se žije nový život. Mě hrozně překvapilo, že mi nikdo nepřipomínal: „Vy jste z Ruska, co jste nám to provedli!“ Ani jednou mi to nikdo nepřipomněl. Když jsem tady byla poprvé s vnukem – to bylo roku 1999, tak mi několik lidí povídalo: „Já jsem studoval v Moskvě, to byly krásné časy!“ Dokonce mi někdo, v Mikulově to tuším bylo, dokonce říkal, že za minulého režimu bylo lépe. To bylo příjemné, vidět tu schopnost osvobodit se od minulosti a jít dál.

Ale Rusové si ten svůj pocit nespokojenosti přímo vymodlili, aby mohli ospravedlnit druhou čečenskou válku, a na té vlně připlul dnešní establishment. To je velmi špatné. Na druhé straně je u Rusů nyní taková absence tolerance, která spolu se sebetrýzněním a netrpělivostí dává výbušnou směs. Bohužel. Když utíkali lidé z Čečenska, ti nejnešťastnější, ti nejméně přizpůsobiví, ti nejopuštěnější, kteří zůstali bez pomoci příbuzných, byli Rusové… Jak je to možné v zemi, která se nazývá Rusko? Jak je možné, že ti, kteří byli přinuceni utéct z Čečenska, dostávali třikrát menší kompenzace, než ti, kteří tam zůstali? A nacionalisté, kteří o tom hovoří, toho dokáží velice obratně využít a pořád hovoří o tom samém, o ponížení ruského národa, o diskriminaci ruského národa. Z Čečenska odjeli především Rusové a ti dostávají kompenzaci 120 tisíc a v Čečensku dostávají 350 tisíc. A to se nám nepodařilo zatím změnit. My jsme už psali Lukinovi, Panfilovovi i prezidentovi, protože to se musí změnit. Když se tato částka stanovovala, to bylo v roce 1997, tak to bylo v přepočtu dvacet tisíc dolarů, a teď jsou to jen čtyři tisíce. Nemůžeme to ale stále dotáhnout do konce. Nacionalisté, ti o tom stále jen mluví, rozněcují vášně, ale pro změnu nic nedělají.

Profil Světlany Gannuškinové naleznete zde.

Petr Pešek, Radka Bzonková

Vytisknout článek