Speciál: Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět 07

Kultura - 26. 2. 2007 - Od 28. února do 8. března 2007 proběhne v Praze, ale i v dalších 15 městech České republiky již devátý ročník mezinárodního filmového festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět 07, pořádaný společností Člověk v tísni.

Jeden svět 07 - Zdroj: Jeden svět

Také letos najdeme v programu několik dokumentárních filmů, které se týkají života v Rusku a v bývalých svazových republikách.

V hlavní soutěži jsou to hned dva snímky. Dokumentární film švédského režiséra Gunnara Bergdahla Ludmila a Anatolij (2006) – portrét ženy, jejíž muž pracoval jako hasič a záchranář v městečku nedaleko černobylské elektrárny a v den havárie měl zrovna službu. Bergdahl se s Ludmilou vrací přímo do městečka, které je dnes opuštěné, zavřené. Vracejí se do jejich vyrabovaného bytu (vše prokládáno archivními záběry z doby před katastrofou, prodchnutými budovatelským nadšením), Ludmila vzpomíná na svého muže, na život ve městě, na situaci po havárii a skrze její příběh si domýšlíme stovky dalších podobných příběhů lidí žijících v této oblasti Ukrajiny. To bylo v roce 2001. O pět let později se Gunnar na Ukrajinu vrátil a tentokrát se zaměřil na vztah matky a syna. Anatolij je už středoškolák, který uvažuje v evropském kontextu, aktivně se účastní Oranžové revoluce, Ludmila zkoušela podnikat, neuspěla, ale přece jen je vyrovnanější, optimističtější. Film tak není jen strohou výpovědí o průběhu světové katastrofy a o jejím dopadu, ale je zároveň obrazem lásky a naděje a zejména výzvou k tomu, aby člověk plně využil každý moment štěstí a klidu. Tento dokument je natočen velmi úspornými prostředky a o to více vyniká naprostá otevřenost a upřímnost Ludmily i Anatolije v jejich výpovědích. Režisér si získal jejich důvěru a díky tomu natočil i velmi citlivé a emotivní situace a scény. Shodou okolností jsem měla možnost film vidět v říjnu 2006 na festivalu v Jižní Koreji, jen pár dnů po severokorejských jaderných testech...

Projekce: 3. 3. 2007 v 17:30 / Lucerna, 5. 3. 2007 ve 20:30 / Městská knihovna MS

Druhým filmem v hlavní soutěži je nizozemský dokument Tři kamarádi (režie Masja Novikovová, 2006). Ruslan, Ramzan a Islam se na začátku devadesátých let prohánějí ulicemi čečenského města Groznyj s autorádiem puštěným naplno. Několik měsíců nato je ale Ruslan ruskými vojáky zatčen a popraven. Jako druhý umírá Ramzan – při leteckém ostřelování. Poslední ze tří kamarádů, lékař Islam, válku přežije pouze díky deportaci do Nizozemska. Právě v jeho nové zemi začíná režisérka Masja Novikovová natáčet dokument o smutných osudech tří veselých kamarádů. Snímek je založen především na rozhovorech s přeživšími, kteří nyní vzpomínají na osudy ústřední trojice mužů. Střípky z minulosti jsou doplňovány bohatým filmovým archivem, který byl nalezen v pozůstalosti kameramana Ramzana. Snímek je velmi cennou mozaikou intimních zpovědí, upřímných myšlenek ponižovaných občanů a jedinečnou ukázkou absurdity, která dokáže způsobit nejvyšší možné utrpení. Dokumentární sekvence nezúčastněnému divákovi přinášejí neobyčejně autentický vhled do centra masakrů i do života obyčejných lidí uprostřed válečného území.

Projekce: 1. 3. 2007 v 17:30 / Městská knihovna MS, 6. 3. 2007 v 19:30 / Světozor VS

Masja Novikovová se představí ještě filmem Padlý anděl (2005) o ruské dívce Taťáně, která uvěřila slibům a odjela se svým přítelem za prací do Nizozemska. Zde ji však místo dobře placené brigády čekala zrada a ponížení. Její partner ji prodal pasákovi, který ji nutil k prostituci. Při první příležitosti svému vězniteli utekla a požádala o pomoc policii a státní úřady. Místo záchrany ji však čekal vleklý soudní proces, který jí ani její rodině nenabídl žádnou ochranu před zločineckým gangem. Taťána se však nevzdavá a po několik let bojuje dál za svá práva. Netradiční forma zpracování podkresluje dramatický životní příběh o nespravedlnosti a dvojnásobném příkoří. Detaily předmětů a výjevů ze života silné a samostatné ženy doplňují tok její výpovědi a koláž obrazů je vhodnější ilustrací než pouhý rozhovor. Skrze velice osobní portrét se odhaluje systém mafií, které ve vyspělých státech obchodují se snadnými obětmi. Film ukazuje, jak je těžké začít vlastní boj, a zejména odhaluje slabiny a nedostatky demokratického zřízení, které deklaruje svou pomoc slabým a utlačovaným.

Projekce: 4. 3. 2007 ve 13:30 / Lucerna, 7. 3. 2007 v 17:30 / Městská knihovna MS

Jedním ze dvou zahajovacích filmů festivalu Jeden svět 07 je německý film režisérky Kerstin Nickigové Zátah (tím druhým je film Heleny Třeštíkové Marcela). Když vyšel v prosinci 2006 Aljoša před hernu, aby si zakouřil, ani ve snu ho nenapadlo, že ho zmlátí a noc stráví v policejní cele. Nebyl tam sám – podobně jako on ten večer skončilo nejméně 347 dalších obyvatel Blagoveščenska, města ležícího v Baškortostánu, autonomní republice Ruské federace. Stali se obětí preventivního policejního zátahu nařízeného baškirským ministrem vnitra. Oficiálním důvodem této operace bylo snížení kriminality ve městě. Ludmila Alexejevová z moskevského Helsinského výboru to ale vidí jinak: v období „oranžové revoluce" na Ukrajině se ruské úřady údajně bály nepokojů v autonomních republikách. Proto si „nanečisto" zkoušely, jak případné občanské neposlušnosti utlumit hned v počátku. Praktiky policejního státu však pokračují zastrašováním svědků, výpověďmi ze zaměstnání a kampaní v médiích. Režisérka Kerstin Nickigová, autorka Milého Muslima, vítězného krátkého snímku z loňského Jednoho světa, se po Čečensku zaměřuje na další oblast v Rusku, kde lidé musejí bojovat o svá základní práva. Přestože Zátah ještě neprošel postprodukčními úpravami a závěrečnou mixáží zvuku, svolila jeho režisérka s uvedením na Jednom světě.

Projekce: 1. 3. 2007 ve 20:30 / Městská knihovna MS, 4. 3. 2007 v 15:30 / Lucerna

Tematická kategorie Democracy Report představí kolekci snímků, které je možné rozdělit do dvou skupin. V první skupině jsou snímky, které odrážejí situaci v nedemokratických zemích a ukazují možnosti, jak a zda vůbec lze nenásilnou cestou získat svobodu (aktuální snímek Lekce běloruštiny režiséra Mirosława Dembińského či dokument BBC o situaci v Ázerbájdžánu Jak se dělá revoluce). Druhá skupina snímků klade otázku, zda se v zemích s demokratickým zřízením nestává demokracie pouhým marketingovým zbožím či přímo technologií moci (polský film Jak se to dělá). Se situací v USA, kolébce demokracie, nás seznámí filmy Duchové Abú Ghrajbu či Ježíšův tábor.

Lekce běloruštiny (2006) – roku 1990 vyhlásilo Bělorusko svrchovanost a rok nato, po rozpadu SSSR, i svou plnou samostatnost. Na počátku tohoto období vzniklo v Minsku národní elitní lyceum. Rok 1995, kdy k moci nastupuje Alexandr Lukašenko, znamenal konec svobody a demokracie v Bělorusku a také začátek těžkých časů lycea. V roce 2003 byla tato oáza svobody a pěstování běloruského jazyka zakázána. Studenti ani pedagogové se ale nevzdávali a ve výuce i v šíření svobodomyslných názorů pokračovali v ilegalitě. Navíc se začínali stále silněji bouřit. Dokument je neobyčejně dynamickým popisem tíživé situace v současném Bělorusku skrze pohled na nejmladší generaci studentů školy. Ti vstupují do předvolební prezidentské kampaně v roce 2006 s nadějí, že nové volby jistě pomohou zlepšit jak politickou, tak sociální úroveň. Režisér Mirosław Dembiński kombinuje rozhovory s mladými lidmi se sugestivními záběry z průběhu volební kampaně a materiál navíc protkává protestsongy. Film je nejen strhující výpovědí o situaci v totalitním státě, ale i důkazem toho, že mladí lidé mají sílu ovlivnit své životní podmínky a protestovat proti ubíjející totalitě.

Projekce: 3. 3. 2007 v 17:30 / Městská knihovna MS, 6. 3. 2007 v 17:30 / Světozor VS

Ivan O'Mahoney ve svém filmu Jak se dělá revoluce (2006) zaznamenává nepokoje v Ázerbájdžánu v listopadu 2005, kde se stejně jako na Ukrajině, v Srbsku či Gruzii rozpoutala vlna odporu. Skupina mladých aktivistů začala po vzoru svých kolegů v zahraničí připravovat masové demonstrace, které měly v zemi vést ke svržení autoritativního režimu. Na několika poklidných shromážděních zněla hesla volající po právech a svobodách občanů. Ve státě se formovala opozice a s napětím se očekávaly volby. Na rozdíl od oranžové revoluce na Ukrajině, revoluce růží v Gruzii či „buldozerové" revoluce v Srbsku však dění v Ázerbájdžánu uniklo pozornosti západních politiků i médií. Právě jejich podpora byla však pro úspěch nutná. Do předvolební atmosféry má divák možnost vstoupit po boku dvou hlavních představitelů opozice, Murada a Emina. Film ukazuje přípravu nenásilné revoluce, od školení aktivistů jejich úspěšnými gruzínskými kolegy přes politické vyjednávání až po organizaci pozorování voleb. Přibližuje ale také metody, kterými se režimy brání svržení, v tomto případě bohužel úspěšně. Unikátní dokument natočený britskou televizí BBC přehledně shrnuje současnou politickou situaci i její příčiny a zároveň mapuje komplikovanou situaci v Ázerbájdžánu z více úhlů.

Projekce: 3. 3. 2007 ve 20:30 / Městská knihovna MS, 6. 3. 2007 v 17:00 / Perštýn

Další film pojednávající o bývalé svazové republice je arménský dokument O válce a míru (2006). Vardan Hovhannisjan měl jako novinář během pěti dnů pořídit zprávu o boji v první linii v karabašské válce, zůstal ale nakonec dobrovolně čtyři roky. Když se ho syn několik let po válce zeptal, zda byl vojákem, nevěděl, co odpovědět. Chtěl zapomenout, a najednou se jeho vzpomínky vrátily. Složitost otázky i odpovědi souvisí s důvody, proč tato válka vůbec vznikla a za co v ní lidé bojovali. Hovhannisjan se vydává za ostatními spolubojovníky a ptá se jich na pocity spjaté s minulostí. Politický kontext takřka vynechává, takže výsledný obraz nevypovídá jen o této válce, ale o všech ozbrojených konfliktech, v nichž se ze sousedů vinou nestabilní situace stávají nepřátelé. Od profesionálních vojáků se tito bojovníci liší právě vztahem ke svým protivníkům, což v nich i po skončení války zanechává pachuť. Jejich válečné „jizvy" jsou ale zároveň podobné traumatům, která si z války přinášejí profesionálové. „Všichni jsme poznamenáni válkou," říká Hovhannisjan a jeho rozhovory s těmi, které se mu podařilo najít, to potvrzují. Na trpkou minulost nelze zapomenout a její stopy se vždy někde projeví, ať už v poznamenané psychice, v narušených rodinných vztazích nebo ve snaze zapomenout, která ale nic nevyřeší.

Projekce: 2. 3. 2007 ve 21:15 / Perštýn, 4. 3. 2007 v 15:30 / Městská knihovna MS

V soutěži českých filmů se představí mimo jiné dokument Davida Čálka Berkat a Maršo – štěstí a svoboda (2007). Dětská taneční skupina Maršo vznikla v uprchlickém stanovém táboře Sputnik na čečensko-ingušské hranici. Po dobu pěti let zde žilo více než devět tisíc čečenských uprchlíků. Jako reakce na masakry civilního obyvatelstva ruskou armádou v Čečně vzniklo v Česku sdružení Berkat, které od té doby soustavně pomáhá jejím civilním obětem, především ženám. Berkatu se v roce 2003 podařilo uspořádat turné souboru Maršo v Čechách. Cílem bylo přinést dětem jiné než hrůzyplné zážitky války a upozornit Čechy na zoufalou situaci v zemi postižené mediální blokádou. V dokumentu se střídají výpovědi o válce, o smyslu pomoci druhým s diskusí o tom, jak probudit Čechy z pasivity a ze soustředění na sebe sama. V roce 2006 se Berkat rozhodl děti z Marša pozvat znovu. Tábor Sputnik byl mezitím rozpuštěn a děti bylo třeba hledat po celé Čečně. V jejich životě se mnohé změnilo. Změnily se i ony samy a nakonec bylo jiné i jejich přijetí v Česku. Už to nebyly ubohé malé děti z války vděčné za plyšové medvídky. Najednou tu stáli nároční mladí lidé s nejistou budoucností a s puncem malých teroristů.

Projekce: 4. 3.2007 v 19:00 / Perštýn, 8. 3.2007 v 18:00 / Světozor MS

I následující snímek má co do činění s Českou republikou. Invaze, dokumentární drama Leslieho Woodheada natočené v roce 1980, se opírá o dvouletý novinářský výzkum a o očité svědectví Zdeňka Mlynáře, který patřil k nejbližším spolupracovníkům Alexandra Dubčeka. Film zpracovává skutečné události odehrávající se během vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Českoslovenka, jak je vnímal český politik a specialista na sovětskou politiku. Tvůrci se rozhodli pro dramatickou rekonstrukci: hned v prvních minutách filmu se o tomto kroku dozvídáme ze shledání skutečného Mlynáře s jeho filmovým představitelem. Filmová rekonstrukce se pevně drží Mlynářových vzpomínek a hojně využívá archivní materiály shromážděné Woodheadem. Poté, co Britská akademie filmového a televizního umění označila film za hraný, vystoupili spisovatel David Boulton a představitel Alexandra Dubčeka David Glover s prohlášením, že film spadá do kategorie televizního žurnalismu. Dubček s Gloverem se znovu setkali v roce 1990 v programu World in Action televize Grenada.

Projekce: 5. 3. 2007 v 18:30 / Ponrepo, 8. 3. 2007 v 16:30 / Ponrepo

Muž, který nemlčel, další film režiséra Leslieho Woodheada, je snímek ještě starší než Invaze. V roce 1970 ho natočil v rámci svého angažmá v regionální televizní stanici Granada TV. Během vojenské služby se Woodhead naučil rusky a začal pracovat jako editor zpravodajských aktualit World in Action, kde působil až do roku 1989. Jeho specializací byly investigativní rekonstrukce událostí z východní Evropy. Osud Pjotra Grigorijeviče Grigorenka, angažujícího se v ruské organizaci na ochranu lidských práv a bojujícího proti sovětské vládě, byl ideálním tématem zpravodajského týmu. Grigorenko byl zavřen v psychiatrické léčebně, aby dále nemohl pracovat. Grigorenkově ženě se však podařilo propašovat do zahraničí manželovy deníky. Vzhledem k těmto okolnostem nebylo možné natáčet tradičním dokumentárním způsobem, a tak Leslie Woodhead přistoupil k dramatizaci Grigorenkova příběhu. Snímek se stal modelovým filmem pro další televizní dokumentární dramatizace, jak je známe dnes. Na rozdíl od Loachova snímeku Cathy, pojď domů a Watkinsonovy Hry na válku, které kombinovaly dokumentární materiály s hranými scénami, natočíl Woodhead v tomto případě poprvé kompletně hraný televizní dokument, který byl založen na skutečných událostech.

Projekce: 4. 3. 2007 ve 21:00 / Ponrepo, 5. 3. 2007 v 16:30 / Ponrepo

Také letos se na festivalu objeví film ruského režiséra Alexandra Gutmana (v předchozích ročnících jsme mohli vidět jeho dokumenty Fresky a Sluncem zalitá strana cesty). Skytská suita (2006) podává působivé a originální svědectví o útlaku a nelidském jednání diktatury. Hlavní postava Nikolaj Chukrov je muž bez minulosti i budoucnosti. Narodil se v gulagu a dodnes žije v zóně dřívějších koncentráků Stalinova režimu, o kterých ruská vláda i po pádu komunistické diktatury raději mlčí. Dokument však není pouze portrétem jednoho ruského člověka, prolínají se jím rovněž další dvě pásma: osobní příběh propojuje režisér Alexander Gutman s přípravou koncertu Sergeje Prokofjeva, který zemřel ve stejný den jako vůdce Stalin. Na rozdíl od něj ale skladatel trávil své poslední okamžiky v podstatě zapomenut. Poslední linii tvoří unikátní filmové týdeníky ukazující výstavbu trestných táborů. Krátký film je díky kombinaci jednotlivých linií přesvědčivým komentářem minulosti i současnosti Ruska a zároveň prostorem jejich srovnání. Vzniká tak nejen faktický záznam vypovídající o místech a osudech, na které se současný režim snaží zapomenout, a svědectví komplexně postihující situaci totalitní země v širším historickém a politickém kontextu, ale snímek dostává i obecný rozměr. Vypovídá o světových diktaturách, jejich moci a dopadu na průměrného člověka, o společnosti, kde se kultura dostává na okraj a vítězí zcela primitivní lež.

Projekce: 2. 3. 2007 v 18:00 / Světozor MS, 4. 3. 2007 v 15:30 / Lucerna, 5. 3. 2007 ve 21:30 / Evald

Poslední film v našem výčtu dokumentů týkajících se Ruska a bývalých svazových republik je ruský snímek Japtik Edgara Bartěněva (2006). V sibiřské tundře, na Konci světa, jak se v místním dialektu území nazývá, žije skupina kočovných Něnců, kteří putují krajinou se svým stádem sobů. Tento národ zcela přizpůsobuje svůj životní styl okolí, aniž zná pravidla vzdáleného světa. Pro jasnější rozpoznání mnoha kuriózních detailů je působivá koláž obrazů doprovázena titulky, které s humorem a nadhledem komentují střípky každodenních obrazů. Tento svěží „komentář" představuje starého šamana Iriho Tadiba, kterému podle našeho pojetí času sice může být devadesát let, podle jeho vlastní časomíry je mu ale teprve třicet pět roků. Snímek odhaluje nejen rozdílné životní zvyky, ale i jiné pojetí času a prostoru. Film Edgara Bartěněva je výstižnou etnografickou studií o kočovném národu. Poeticky medituje o rytmu života řízeného tepem přírody a je též srovnávací výpovědí o odlišné kultuře. Přitažlivé kompozice krajiny se střídají s detaily lidských tváří, těl zvířat i autentických vhledů do místních zvyků. Výtvarný materiál je velice originálně dokreslován hudebním doprovodem. V necelé půlhodině filmu je tak obsažena sugestivní výpověď, intimní portrét jednoho zapomenutého národa, ale i rozsáhlá esej o rozmanitosti kultur.

Projekce: 3. 3. 2007 v 16:00 / Světozor MS, 5. 3. 2007 v 15:30 / Lucerna, 8. 3. 2007 ve 21:30 / Evald

Je trochu zarážející, že autoři-režiséři uvedených filmů jsou spíše cizinci nebo ruští emigranti žijící v zahraničí. Původní tvorby je jako šafránu. Podle programové ředitelky festivalu Jeden svět 07 Heleny Zajícové jsou hlavním důvodem finance, resp. jejich nedostatek. Žádnému soukromému subjektu se nechce produkovat nebo „jen” sponzorovat film, který se zabývá lidskými právy v Rusku. Ani ne z komerčních důvodů, spíše, bohužel, z politických. Občanská sdružení, neziskové společnosti a jiné občanské aktivity nejsou v Rusku vítány. Možná i to je důvod, proč asi skončí legendární moskevský festival podobného zaměření jako Jeden svět – festival Stalker.

Ale vzpomeňme si na loňský ročník festivalu Jeden svět! V sekci Gender Montage: Filmy z postsovětského prostoru jsme mohli vidět sedm filmů o údělu žen v sedmi postsovětských republikách, jak je natočili dokumentaristé a dokumentaristky z jednotlivých regionů ve spolupráci s odbornicemi na ženská práva. V rámci této sekce byla připravena řada doprovodných akcí, přijela spousta hostů – filmaři, filmařky, zástupkyně tamních ženských organizací...

V souvislosti se soutěžním snímkem Ludmila a Anatolij a se svou zkušeností z jiných filmových festivalů, kde jsem viděla řadu zahraničních dokumentárních filmů o jaderné katastrofě v Černobylu, jsem se zamýšlela i nad skutečností, že ukrajinští (ale i ruští) filmaři se tomuto tématu vyhýbají. Helena Zajícová se domnívá, že ačkoli od havárie uplynulo více jak dvacet let, přesto schází filmařům potřebný odstup, je příliš brzy na nějakou sebereflexi. Dodám jen, že toto téma zpracovávají „domácí” filmaři spíše v hraných filmech (např. Rok psa Semjona Aranoviče s Innou Čurikovovou v hlavní roli, 1993).

K tématu festivalu Jeden svět 2007 pro vás připravujeme následující články:

Portrét Světlany Gannuškinové (28. 2. převezme cenu Homo Homini za přínos v oblasti lidských práv za rok 2006)

Rasismus a xenofobie (tomuto problému je vyhrazena sekce Snášenliví – nesnášenliví a kromě filmů je připravena také panelová diskuse za účasti českých, německých a dalších odborníků – 2. března od 11 do 17 hodin v Goethe-Institut Prag).

Poznámka: obsahy filmů jsou převzaty z katalogu festivalu.

Marta Nováková (Marta.Nruskodnes.cz)

Vytisknout článek