Konflikt v ukrajinsko-ruských vztazích: pohled z Ukrajiny

Politika - 2. 1. 2007 - Ukrajinské události podzimu a zimy roku 2004, které již stačily vstoupit do dějin pod názvem Oranžová revoluce, Ukrajinu stejně jako ukrajinsko-ruské vztahy od základu proměnily...

Jsou osudy zemí, které řídí oba prezidenti tak nepodobné? - Zdroj: www.wikipedia.org

Kučmův režim disponující ohromnými finančními a administrativními zdroji nedokázal proti vůli národa provést plánované předaní moci „následníkovi“ Viktoru Janukovyčovi. Nová vláda pod vedením Julije Tymošenkové dala jasně najevo své priority spočívající v integraci Ukrajiny do evropských a euroatlantických struktur. Takový běh událostí samozřejmě nemohl nevyvolat konflikt s Ruskem, které se stále ještě snaží udržet Ukrajinu ve sféře svých zájmů. S nástupem Viktora Juščenka na post prezidenta Ukrajiny začaly být konflikty ve vzájemných vztazích nevyhnutelné.

Vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem se po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 vyvíjely v několika etapách. Chaos, který panoval na Ukrajině na počátku a v polovině devadesátých let, vystřídala politika „mnohovektorovosti“ nastolená Leonidem Kučmou, který se k moci dostal v roce 1994. Jelikož byl představitelem „rudého direktorátu“, začal spolu se svým okolím postupně obnovovat přerušené ekonomické vztahy se starými partnery v Rusku. Ukrajinu tak současně vtahoval do stínových schémat ruských dodavatelů energií a produkcí vojensko-průmyslového komplexu. Právě v této době byl položen základ většiny kapitálu ruských i ukrajinských oligarchů. Díky neprůhledné privatizaci a korupci státních orgánů se začínající kapitalisté stali multimilionáři, kteří byli spojeni společnými zájmy a svými polokriminálními činy, jež měly negativní vliv na oboustranné vztahy Ukrajiny i Ruska.

Již v období před Oranžovou revolucí byly ukrajinsko-ruské vztahy plné konfliktů – jedním z hlavních byl spor o to, komu bude patřit bývalá nejdůležitější základna Sovětského svazu v Sevastopolu a Černomořská flotila, která tam sídlila. Výsledkem vleklých jednání byla dohoda mezi Ruskem a Ukrajinou o rozdělení flotily a o přítomnosti ruského loďstva na území Ukrajiny do roku 2017. Situace je však nadále vypjatá kvůli neustálým provokacím prorusky naladěné části obyvatelstva mořské základny, jež požaduje předání Sevastopolu Rusku a kategoricky nesouhlasí s odchodem Černomořské flotily v blízké budoucnosti.

Kromě konfliktů na Krymu a především v Sevastopolu se na jednáních neustále projednávaly otázky demarkace a delimitace ukrajinsko-ruské hranice, rozdělení majetku Sovětského svazu a předání kulturního dědictví vyvezeného z Ukrajiny do Ruska. Všechny tyto otázky Rusko, které se snaží udržet status quo, bohužel blokovalo.

Události Oranžové revoluce postavily před Rusko hrozbu, že Ukrajina opustí ruskou sféru vlivu. Zvláště bolestivou se stala aktivizace vztahů Ukrajiny a NATO, kam se v brzké době Ukrajina chystá vstoupit. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Vedení Ruska začalo vyhrožovat omezením vojensko-technické spolupráce s Ukrajinou a zavedením víz pro ukrajinské občany. Ale hlavním kamenem úrazu se v roce 2005 staly ceny za ruský plyn, které se Rusko jednostranně rozhodlo dvaapůlkrát zvýšit. Vyděračské jednání Kremlu i neprofesionálnost ukrajinských představitelů při jednáních vedly k odpojení dodávek plynu na Ukrajinu v lednu roku 2006. Vzhledem k tomu, že však většina exportu ruského plynu jde do Evropy přes Ukrajinu, nepodařilo se Rusům zahnat Kyjev do slepé uličky. Evropské vlády, jež s obavami sledovaly tento konflikt, se jednoznačně postavily na stranu Ukrajiny a vyjádřily pochybnosti nad spolehlivostí Ruska jakožto dodavatele energetických zásob. Takový vývoj událostí donutil Kreml k ústupkům a souhlasu s postupným přechodem k tržním cenám, zároveň však Ukrajině vnucoval neprůhledná schémata s prostředníkem, jímž byla firma Rosukrenergo, jež se stala předmětem ostré kritiky jak v ukrajinských, tak v západních médiích.

Paralelně s tímto konfliktem se ruská vláda začala okamžitě věnovat kvalitě dovážených produktů z Ukrajiny, Gruzie, Moldávie a Polska. Samozřejmě že do tohoto seznamu se docela náhodou dostaly státy, které se pokoušejí dělat samostatnou politiku, jež odporuje zájmům Kremlu. Hlavní postavou se stal do té doby prakticky neznámý ředitel hygienicko-epidemiologické stanice Ruska, který během několika měsíců zakázal dovážet ukrajinské a polské maso a mléko, moldavské víno a proslulou gruzínskou minerální vodu. Taková pečlivá kontrola na hranicích ostře kontrastuje s situací uvnitř země, kde každoročně jen na otravu alkoholem umírají tisíce lidí.

Dalším konfliktním bodem je situace ruské menšiny na Ukrajině. V důsledku rusifikační politiky, již nejprve provádělo ruské impérium a poté i Sovětský svaz, na území Ukrajiny žije přibližně osm milionů Rusů (17% obyvatel Ukrajiny). Počet obyvatelstva, jež používá ruský jazyk ve všedním životě, podle různých výzkumů dosahuje 45%. Plánovaná politika ukrajinské vlády na rozšíření užívání ukrajinštiny jako státního jazyka naráží na kritiku ze strany Ruska, které stejně jako ve vztahu k pobaltským státům mluví o porušování lidských práv. Zvláště silně se tato otázka projednává před volbami na Ukrajině nebo v době politické konfrontace vlád Ruska a Ukrajiny. Není divu, že po Oranžové revoluci otázka porušování práv ruskojazyčného obyvatelstva byla ruskou stranou znovu nastolena. I přesto, že na Ukrajině se asi 20% žáků základních a středních škol a přibližně 15% studentů vysokých škol učí v ruštině. Kromě toho ruský jazyk používá většina televizních programů a rozhlasových stanic, divadel a obchodních struktur. Naproti tomu v Rusku několik milionů Ukrajinců nemá ani jednu ukrajinskou školu, tím spíše rádio či televizi.

Nová vláda Ukrajiny bohužel nedokázala rozumně využít ohromný potenciál důvěry národa. Průlom v ukrajinsko-ruských vztazích nastal po parlamentárních volbách na Ukrajině v březnu roku 2006. Kvůli neshodám v oranžové koalici se k moci dostal Viktor Janukovyč, prorusky orientovaný politik, který se vrátil ke staré taktice lavírování mezi Západem a Ruskem. Stará korupční schémata se znovu dostala k moci a Ukrajina opět promarnila šanci vydat se cestou reforem nezbytných pro evropskou integraci. Vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou se oteplily do takové míry, že se v brzké době plánuje státní návštěva Vladimíra Putina do Kyjeva a vláda Viktora Janukovyče platí za ekonomický růst na Ukrajině svou loajalitou vůči zájmům Ruska. Rusko-ukrajinské vztahy se na čas stabilizovaly, ale vzhledem k prezidentské volební kampani v Rusku je možné i v roce 2007 očekávat nové konflikty mezi Kyjevem a Moskvou.

Andrij Garbuza (přeložila Alena Machoninová)

Vytisknout článek