O jednom smutném výročí a o hledání...

Kultura - 30. 12. 2006 - 29. prosince 1986 umírá v Paříži režisér Andrej Tarkovskij (4.4.1932–29.12.1986), jeden z nejvýraznějších umělců 20. století, byť za svůj krátký život stihl natočit jen osm celovečerních filmů.

Z filmu Andrej Rublev - Zdroj: wikipedia.ru

Nebudu čtenáře zahlcovat biografickými údaji ani kompletní filmografií, to vše najdete mnohem lépe zpracované na webových stránkách, které spravuje Petr Gajdošík z Nostalghia.cz. Omezím se jen na malou osobní úvahu o mém vztahu k Tarkovskému.

Bohužel nepatřím mezi ty diváky, kteří umějí vnímat a prožívat všechny Tarkovského filmy. A nejsem sama! Vzpomínám si, jak si mi stranou, aby to neslyšeli ostatní spolužáci, postěžovali kolegové rusisté, že je Tarkovského filmy nudí, že jim nerozumějí, že je nebaví. Ale nahlas se to říci báli, aby je ostatní nevyobcovali ze svého středu. Na můj názor se jaksi nikdo neptal, protože se automaticky předpokládalo, že já jako rusistka a filmařka k tomu Tarkovskému samozřejmě rozumím a zbožňuji ho. Jaké bylo jejich překvapení, když jsem se beze špetky studu přiznala k tomu, že si pravidelně schrupnu u Nostalgie (usínám – Oleg Jankovskij chodí se svíčkou v bazénu, probouzím se – Oleg Jankovskij stále chodí se svíčkou v bazénu!) nebo že se mi „americký“ Solaris líbil víc než ruský (že jsem nedočetla Lemovu předlohu, jsem už raději zamlčela)! Nějak se prostě nedokážu napojit na tempo vyprávění, nedokážu vnímat všechny předkládané prožitky a nedokážu se zorientovat ve všech metaforách. Jak by řekla jedna postava z Mannova Kouzelného vrchu: „Vše vyšší je mi bytostně cizí.“

Na druhou stranu bych asi nespočítala, kolikrát už jsem viděla Andreje Rubleva nebo Ivanovo dětství. Asi proto, že jsou to nejvíce narativní filmy v režisérově filmografii (pominu-li školní práce), i když i v nich se projevuje Tarkovského budoucí vyhraněný styl, tzn. narušování právě té narace (názorně se to projevilo už při práci na scénáři Andreje Rubleva. Andrej Končalovskij tíhl k příběhu, Andrej Tarkovskij zase k vyjádření emocí, myšlenek, atmosféry, pokoušel se přes subjektivní pocity člověka vyjádřit obecné myšlenky o světě, o bytí, o smyslu života... ), takže i my lehce omezení díky náznaku příběhu dokážeme vnímat i to ostatní.

Nedá mi, abych se s vámi nepodělila o svůj nejkrásnější a zároveň nejděsivější zážitek z filmu Andrej Rublev. Bylo to v pátek 4. dubna 2003, pobývala jsem na stáži na VGIKu v Moskvě a ten den byl na programu školní projekce právě Andrej Rublev. Ten den jsem slavila narozeniny (dvacáté osmé – jak by řekla nejstarší Čechovova sestra Irina: „Je mi dvacet osm, jsem tak stará.“). Ten den by Andrej Tarkovskij slavil šedesáté první narozeniny. Po závěrečné epizodě (odlévání zvonu) mě přepadla neskutečná hrůza a děs. Uvědomila jsem si, že se vlastně jedná o metaforu. Boriska, to je přece režisér! Režisér také neví, jaká přesně má být hlína, ale když na ni narazí, okamžitě ji pozná. Pouze režisér rozhoduje o tom, zda je forma dostatečně silná, aby nepraskla. A ani režisér nemá po otci žádný recept na odlévání zvonů, ale nesmí to dát na sobě znát. Pracuje pod obrovským tlakem, takže když se nakonec dílo podaří, většinou se z toho ani neraduje, spíše se zhroutí. Věřte, nejsou to radostné vyhlídky!

A proč o tom všem vlastně píšu? Možná abych trochu pozlobila posvátné uctívače Andreje Tarkovského, abych povzbudila i ty další usínače při Nostalgii a abych připomněla jedno smutné výročí...

Andrej Končalovskij napsal, že Tarkovského hrdinové se postupně stávali Tarkovskými. Měli jeho pochybnosti, trápení, možná i myšlenkové pochody a možná i stejný osud. A také neustále hledali... Do nového roku nám všem tedy přeji nejen vše dobré, ale hlavně, tak jako ti Tarkovského hrdinové (kterým někteří z nás možná vůbec nerozumíme a jdou nám pěkně na nervy), ani my nepřestávejme v životě hledat! Znáte to, i cesta může být cíl!

P.S.: Na rozdíl od zamrzlé České televize ta slovenská (STV2) připomíná 20. výročí úmrtí Andreje Tarkovského hned pěti jeho filmy: 26.12. 21:30 Ivanovo dětství, 27.12. 23:00 Andrej Rublev, 28.12. 22:00 Solaris, 29.12. 22:05 Zrcadlo a 30.12. 23:05 Stalker.

Naši čest zachránilo pražské divadlo Komedie neobvyklým představením, které proběhlo v noci ze čtvrtka 28. prosince na pátek 29. prosince 2006, tedy přesně v noci na den, na nějž toto výročí připadlo. Ve čtvrtek od 22:00 hod. zde proběhlo scénické čtení s názvem Andrej Tarkovskij – Deník 1970–1986, jehož aktéry byli Tomáš Bambušek, Jitka Prosperi, Dan Dittrich a Marian Roden. Hudební doprovod byl sestaven z děl J. S. Bacha. Následně od 23:30 hod. byl tamtéž uveden film Stalker, jehož projekce trvala do 2 hodin po půlnoci. Autorem koncepce celého večera byl Stanislav Majer.

Tarkologické resumé L.P. 2006 aneb vše, co jste mohli vidět (číst) od (o) Tarkovského (Tarkovském), najdete na Zóně Petra Soukupa.

Marta Nováková (autorka je filmová režisérka) (Marta.N.ruskodnes.cz)

Vytisknout článek