Tak žijeme v Českém centru Moskva

Kultura - 11. 12. 2006 - České centrum v Moskvě patří administrativně do sítě analogických organizací v 16 zemích světa, většinou evropských (v Americe působí na Manhattanu v New Yorku, v Asii bylo letos zřízeno v Tokiu).

The Plastic People of the Universe - Zdroj: České centrum

Zřizovatel (ministerstvo zahraničí) formuluje cíl jako reprezentaci české kultury - a republiky - v zahraničí, což umožňuje širokou škálu možností a výkladů. Předností chodu organizace je svoboda ředitelů, jejichž aktivity nepodléhají žádné (státní) cenzuře nebo schvalovacímu řízení, ministerstvo dokonce podporuje originální nápady a důraz na netuctové hodnoty a jejich živé představitele. Ostatně jedině tak lze dnes něčím českým někde někoho zaujmout.

Jak s touto svobodou v Moskvě nakládáme? Snažíme se vzdorovat snadné, ale málo produktivní cestě, kterou bych nazval „mechanický export“. V kulturně přesycené hyperaktivní megametropoli, jakou je hlavní město Ruské federace, lze zorganizovat vystoupení nejskvělejších představitelů českého kulturního a intelektuálního kontextu nebo napomoci vydání nějaké česky napsané knihy v ruském překladu, aniž by to cokoliv znamenalo, kromě elegantní položky v soupisu činnosti. Proto se snažíme jednotlivými programy vyprovokovat situaci setkání, dotyku dvou kulturních kontextů. Většinu důležitějších podniků pořádáme v místech, kde se i tak v daném žánru něco podstatného děje, ať je to slavný klub, vyhlášená literární kavárna, oblíbené kino nebo prestižní galerie. Hledáme spolupořadatele s dobrou reputací. Programovým rámcem, který považujeme za jakousi vlajkovou loď, je pro nás formát s názvem „tandemy hvězd“: František Skála debatuje o svých tvůrčích aktivitách se svým dávným obdivovatelem a komentátorem, slavným ruským přítelem, výtvarníkem a spisovatelem Pavlem Peppersteinem. V moderovaném večeru mluví o svém přístupu k významovým těžištím své práce. Podobně je tomu u diskuse o psaní poezie, překladatelství a vztahu k velkým předchůdcům při setkání Petra Borkovce a Jeleny Fanajlové. Zdánlivě věcnější, avšak neméně dobrodružné je setkání nakladatelů Vladimíra Pistoria s Irinou Prochorovovou, ředitelkou nakladatelství Novoje litěraturnoje obozrenije, lídra knižního trhu na poli humanitních věd a intelektuální literatury. O politickém angažmá spisovatele v dnešním světě u nás diskutuje Petr Placák s Eduardem Limonovem, niterným básníkem a prozaikem, jehož veřejné angažmá vedlo k založení vlastní politické strany i na pár let do vězení. Milan Knížák ukazuje, čím se zabývá v kritickém dialogu s klasikem landartu Franciskem Infante… a tak dále.

Když už nestihneme zorganizovat samostatný večer, jako tomu bylo při návštěvě Dejvického divadla ve MCHATu u Olega Tabakova, seznámíme aspoň Petra Zelenku a Ivana Trojana, hlavní tvůrce inscenace Teremin, pojednávající o geniálním vynálezci bezdotykového hudebního nástroje Lvu Těrmenovi, s vedením i interiéry legendárního Těremen centra. Jedinečný vynálezce, špión a disident, fantóm technologické vynalézavosti 20. století Lev Sergejevič Těrmen totiž po sobě na Moskevské konzervatoři zanechal laboratoř, v níž dodnes leží trosky přístrojů, na nichž experimentoval se zvukem a elektronickými efekty.

Za další prioritu považujeme výpravy mimo Moskvu, kde se naše programy vnímají úplně jinak než v hlavním městě. Publikum není tak přesycené a zvyklé na celebrity všeho druhu a všech kategorií, každý podnik je tam viditelnější, přitahuje pozornost mnoha regionálních televizních kanálů a dalších médií, stává se podnětem k vytváření dlouhodobějších vazeb. Na světě není moc měst, kde by přišly stovky diváků na komorní neverbální představení, ve kterém v podstatě jen jedna herečka prostřednictvím oblékání svatebních šatů metaforicky ztvárňuje příběh a postoje i vnitřní boje, touhu i zoufalství ženy. V sibiřském Omsku taková subtilní inscenace v hlavní roli s Annou Synkovou ovšem zaplní velké divadlo publikem všech generací. Nikdo z diváků předem nezná látku ani protagonisty – ale přijdou se podívat, kdo to s čím přijel.

Ještě jeden princip či poznatek stojí snad za zmínku i ve stručné poznámce o ruském Českém centru – při vývozu a tudíž nezbytné transpozici kulturních jevů a hodnot je potřeba myslet nejenom na výchozí kvalitu nebo (domácí) status toho, co se veze – ale taky či především na mechanismus „překladu“ – proměny, jíž jev prochází při přesunu z jednoho kontextu do druhého. Člověk se při takové práci dozví mnoho o ruském kulturním poli i o tom, co do něj vchází z takzvaného zahraničí. A ukazuje se, že ledacos z Čech a Moravy splňuje všechny předpoklady pro působnost naprosto nezávislou na jazykových znalostech publika či teritoriální nebo „národní“ identitě. Klaun Bilbo, písně Sylvie Krobové, skladby současných autorů v podání violoncellisty Františka Brikcia, práce mladých výtvarníků Černického, Kotalíka, Kintery, Zeta, Othové (a mnoha dalších), filmy Jana Němce nebo muzika skupiny Plastic People of the Universe jsou naprosto konvertibilní. Nejde o hledání toho, co by se všem líbilo, ale o nabídku silných, něčím opodstatněných uměleckých a intelektuálních gest, jejichž prostřednictvím se může mezinárodní komunikace živit – živit se vydatnou potravou. Takový catering si klademe za cíl.

Tomáš Glanc, ředitel Českého centra v Moskvě  (ccmoskva czech.cz)

Vytisknout článek